Alena (26): Partner si myslel, že mi může diktovat, kam půjdu. Ukázala jsem mu, že nejsem jeho loutka

Příběhy o životě: Partner si myslel, že mi může diktovat, kam půjdu. Ukázala jsem mu, že nejsem jeho loutka
Zdroj: Freepik

Alena měla s přítelem v plánu jít na velkou party, měli připravené skvělé propracované kostýmy, ale pak přítel onemocněl a jí zakázal na večírek jít.

Gabriela Budějcká
Gabriela Budějcká 20. 11. 2026 07:00

Před šesti lety jsme se s přítelem poznali na kostýmovém večírku v Brně. Já byla za Alenku v říši divů, on šel za Kloboučníka z téhož příběhu a svedlo nás to dohromady. Od té doby jsme si z kostýmových akcí udělali tradici. Každý podzim jsme vymýšleli nový převlek a jezdili po večírcích a akcích.

Prý bez něj jít nesmím

Letos jsme se na Halloween chystali už od léta. Měli jsme připravený párový kostým páru z jedné známé hororové série. Dva měsíce jsme sháněli šaty a paruky, já si dokonce nechala narůst vlasy a obarvila se na hnědo. Večírek se konal v bývalé továrně a lístky jsme koupili už v září.

Den před akcí se přítel probudil s horečkou. Doktorka mu nařídila týden ležet. Ihned jsem mu uvařila čaj a řekla jsem, že to chápu. Pak jsem ale dodala, že bych tam ráda šla sama, aspoň na chvíli, protože jsem na ty šaty vynaložila spoustu práce. Chtěla jsem se vidět s kamarádkami, které tam měly být také.

Ale jeho odpověď mě zarazila. „Beze mě nepůjdeš. Není fér, aby ses bavila beze mě. Budu o tebe mít strach, takže ti to zakazuju.“ Zeptala jsem se ho, jestli to myslí vážně. Myslel to vážně. Zopakoval to dvakrát, a když jsem namítla, že přece nejde o nic špatného, zvýšil hlas.

Odporovala jsem hlasitě

Pohádali jsme se tak jako nikdy. Křičeli jsme oba. Byla jsem naštvaná a hlavně mě zasáhlo, že mi někdo, s kým žiju, jen tak káže, co smím a nesmím. A taky jsem mu to řekla z plných plic: „Nejsi můj otec, aby sis mohl dovolit mi něco zakazovat.“ Nechal to bez odpovědi.

Šla jsem. Oblékla jsem se, namalovala a odjela taxíkem. Na večírku jsem potkala kamarádky, tancovaly jsme a získala jsem cenu za nejlepší kostým večera. Byla jsem na sebe pyšná.

Domů jsem se vrátila po půlnoci. Přítel nespal. Seděl v kuchyni, a když jsem vešla, řekl, že se mi omlouvá. Že byl nemocný, naštvaný a žárlil, ale že to sice nebyla omluva, ale že to takhle dělat nechce.

Nevím, jestli to stačí. Řekla jsem mu, že ho mám ráda, ale že si potřebuji být jistá, že se to nebude opakovat. Domluvili jsme se, že si o tom v klidu promluvíme, až mu bude lépe. Cenu za kostým jsem postavila na polici a doufám, že i jemu bude připomínat, že jsme si rovní a že mi nemůže nic zakazovat.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Vítejte u Ireny Obermannové

Vítejte u Ireny Obermannové

Související články

Další články