Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeLaura se do Pavla zbláznila téměř okamžitě. Napjatě čekala na první pusu, dotyky a pak něco víc. Ale pořád nic, Pavel se k ničemu neměl. Byl dokonce schopný vedle ní ležet v posteli a vůbec se jí nedotknout. A Laura už nevěděla kudy kam.
Chodili jsme spolu už pěkných pár týdnů a Pavel se zmohl jen na líbání.A tak jsem s napětím čekala, jak nám to bude klapat v posteli. Jenže jsem se těšila marně – Pavel mě odmítal.
Pořád to mělo své hranice
Když jsem ho poznala, bylo to spíš náhodou – kamarádka nás představila na oslavě svých narozenin. „To je Pavel,“ houkla a nechala nás samotné. Povídali jsme si, Pavel se smál mým poznámkám, díval se mi přímo do očí a já jsem se už tehdy začínala zamilovávat.
Začali jsme se scházet. Většinou šlo o dlouhé procházky, sem tam nějaké to pivo, kávu, nic moc. Asi po týdnu se to stalo – naklonil se ke mně a políbil mě. Bylo to jemné, skoro nesmělé, ale já cítila, že o něco jde.
„Nechceš zajít ke mně?“ zeptala jsem se. Odmítl. Trvalo to ještě pár týdnů, než moje pozvání přijal. Udělala jsem těstoviny, pustili jsme si hudbu a seděli dlouho do noci na sedačce. Přitáhl si mě k sobě, líbal mě do vlasů a jeho ruka zabloudila na můj bok. Ve mně se bouřila krev, ale nic víc nebylo. Od té chvíle jsme se scházeli častěji, ale pořád to mělo své hranice.
Nevím, kde je problém
„Lauro,“ řekl Pavel jednou, když jsme seděli v parku, „je mi s tebou dobře.“ Usmála jsem se, ale uvnitř mě hlodala otázka: „Proč se neposouváme dál?“ Je to divné. Líbáme se, dotýkáme se, někdy i jeho ruka sklouzne na místo, kde se mi dech zrychlí, ale vždycky se zastaví. Jako by na poslední chvíli zatáhl ruční brzdu. Vždyť jsme dospělí, proč se Pavel brání milování?
Moje kamarádka to poté, co jsem se jí svěřila, okomentovala takto: „Možná je gentleman. Nebo má strach.“
„Z čeho, proboha?“ zeptala jsem se jí. „Jsme spolu už několik týdnů, brzo to není! Aby to nakonec nebylo pozdě…“ A přemítala jsem dál nad tím, v čem je zakopaný pes. A napadlo mě, že čím víc mě Pavel odmítá, tím víc ho chci, tím víc ho miluji! Není to nakonec to, co chce on?
Odešla jsem středem
Někdy, když u mě Pavel přespal, leželi jsme vedle sebe, cítila jsem jeho tělo vedle svého, ale když jsem se ho dotkla, třeba jen lehce, pokusil se odtáhnout. Chtěla jsem víc, přála jsem si, aby mě chtěl celou, nejen kousek mě, ale bála jsem se na rovinu zeptat, o co kráčí, aby se nakonec neurazil, neodešel a já nezůstala sama.
Jednou večer, když jsme zase leželi na gauči pro změnu u něho a já byla v Pavlově náručí, jsem konečně sebrala odvahu. „Poslouchej,“ začala jsem, „můžu se tě na něco zeptat?“
„Na co chceš,“ usmál se.
„Proč se držíš zpátky? Proč mě nechceš? Proč se nemilujeme?“
Chvíli trvalo, než odpověděl: „Není to proto, že bych tě nechtěl. Naopak. Ale bojím se, že se něco pokazí.“
„Nechápu to, co by se mohlo pokazit?“
Na to už neměl Pavel odpověď. A já jsem polykala slzy. Říká se, že nejhorší je odmítnutá žena – a já jsem odmítnutá. Týdny jsem čekala, byla srozuměná s jeho způsobem chození, s tím, že když vedle něho ležím, tak se v něm snad ani nic nepohne. A i když jsem do něho zamilovaná, cítím, že takhle to dál nejde. Ve vztahu by měli rozhodovat oba, ne jen jeden.
Ale ještě víc mě trápilo, že po mně muž, který leží vedle mě, netouží. Slyšela jsem v duchu svoji kamarádku, která by mi jistojistě řekla: „Seber se a jdi:“ Bolelo to, ale já jsem přesně to udělala.
Ozve se? Budeme v našem vztahu pokračovat? Nevím – a snažím se smířit s tím, že už ho nikdy neuvidím.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
