Lucie (27): S láskou jsem se ujala hlídání neteří. Švagrová mi ale po návratu vmetla do tváře, že jsem úplně neschopná

Už od středy jsem se nemohla dočkat. Moje švagrová Alena mi slíbila, že mi o víkendu svěří své dvě dcery – pětiletou Emu a tříletou Ninu. Chtěla si s mým bratrem Tomášem zajít na večeři a oslavit výročí. Já jsem byla nadšená. Miluju děti a s neteřemi jsem se vídala spíš jen na rodinných oslavách, kde nebyl moc prostor na nějaké pořádné blbnutí.

Nakoupila jsem jejich oblíbené sušenky, nachystala omalovánky, koupila nové pastelky a na internetu našla návod na to, jak z dek a židlí postavit ten nejlepší bunkr. V sobotu odpoledne jsem stála u dveří s úsměvem od ucha k uchu.

Alena se ve dveřích ani neohřála. „Tak tady je máš. Ema nesmí jíst nic s lepkem po páté hodině a Nina potřebuje přesně ve čtvrt na osm pustit tu pohádku s medvědem, jinak neusne. Ale ty si poradíš, jsi přece dospělá,“ vychrlila na mě a už byla na odchodu.

„Neboj, to zvládneme. Užijte si večer!“ zavolala jsem za ní, ale to už klaply dveře výtahu.

Otočila jsem se k holkám. Ema už zkoumala obsah mojí knihovny a Nina si sedla doprostřed obýváku a začala natahovat.

„Tak co, holky, postavíme ten bunkr?“ zkusila jsem to s entuziasmem, který jsem vlastně ani nemusela předstírat.

Eva (70): Nevím, jak našim dětem taktně říct, že už nemáme na hlídání vnoučat sílu

A pak to začalo

Následující hodiny byly jako zrychlený film. Bunkr jsme sice postavily, ale Ema ho vzápětí zbourala s tím, že je to nuda. Pak se rozhodly, že si zahrají na kadeřnictví. Než jsem stihla zasáhnout, Ema měla ve vlasech zapletenou plastovou sponku tak pevně, že jsem myslela, že budu muset pro nůžky. Nina mezitím objevila mou kosmetickou taštičku a rozmazala si po celém obličeji moji nejdražší červenou rtěnku.

„Holky, tohle se nedělá,“ snažila jsem se zachovat klid, když jsem Ninu drhla odličovacím ubrouskem. Ta začala ječet, jako bych ji na nože brala.

Čas ubíhal a já se těšila, až padne sedmá hodina a holky půjdou spát. Vytáhla jsem z lednice večeři – těstoviny se sýrem. Ema se na to podívala a prohlásila: „Tohle já nejím. Mamka říkala, že nesmím lepek.“

„Ale vždyť je teprve půl šesté, Emi. A tyhle těstoviny jsou bezlepkové,“ snažila jsem se zachránit situaci.

„Ne. Chci bonbony.“

Boj o večeři jsem nakonec vzdala a nabídla jim nakrájené jablko. Nina ho snědla, Ema ho hodila pod stůl. Byla jsem vyčerpaná, ale pořád jsem si říkala, že to přece zvládnu.

Když přišel čas na spaní, pustila jsem Nině pohádku s medvědem. Koukala na ni pět minut, pak se zvedla a začala běhat po bytě. „Nechci spát! Chci maminku!“

Edita (30): Tchyně mi kvůli výchově dětí dělá ze života peklo. Přitom sama selhala po pouhé hodině hlídání

Měla jsem toho dost

Ema se k ní přidala. Další hodinu jsem strávila tím, že jsem se je snažila uklidnit, přesvědčit, uplatit sušenkami (vím, chyba, ale byla jsem zoufalá) a nakonec jsem jim pustila další pohádku, jen aby byl aspoň chvíli klid.

Bylo půl desáté, když konečně usnuly. Sedla jsem si na gauč, obklopená rozházenými hračkami, rozdrobenými sušenkami a s pocitem, že jsem právě uběhla maraton. Byt vypadal jako po výbuchu.

Když o půl jedenácté zachrastily klíče v zámku, byla jsem vděčná za každou sekundu ticha.

Alena vešla dovnitř a hned ve dveřích se zarazila. „No to snad ne. Co to tady je za nepořádek?“

„Holky byly trochu divočejší,“ zkusila jsem se usmát, i když jsem byla k smrti unavená.

Alena prošla obývákem a její pohled sklouzl k televizi. „Ty jsi jim pustila televizi? Vždyť víš, že Ema je pak hyperaktivní! A co to mají na sobě? Proč nejsou v pyžamu?“

„Aleno, usnuly teprve před hodinou. Nechtěla jsem je budit a převlékat.“

„Tohle je přesně to, o čem jsem mluvila s Tomášem,“ povzdechla si Alena a začala sbírat pastelky ze země. „Nemáš děti, tak to prostě nechápeš. Tvoje metody jsou úplně zastaralé. Musíš mít systém, pravidla.“

Natalie (36): Platila jsem tchyni za hlídání dcery, protože byla bez práce. Teď chce peníze i moje máma, i když má slušný důchod

Nečekaná ledová sprcha

Zůstala jsem zírat. Čekala jsem aspoň slůvko díků. Místo toho jsem dostala přednášku o tom, jak jsem neschopná.

„Snažila jsem se, Aleno. Ale holky prostě nechtěly spolupracovat,“ bránila jsem se.

„To je tvoje chyba, Lucie. Děti vycítí nejistotu. A tys jim zjevně ukázala, že si s nimi nevíš rady. Příště si radši zaplatíme profesionální chůvu. Tohle už nechci riskovat.“

Tomáš stál ve dveřích a mlčel. Jen na mě omluvně pokrčil rameny, ale nic neřekl. Zabalili spící holky do dek a odešli.

Zůstala jsem sama v rozbombardovaném bytě. Sbírala jsem ze země rozdrobené sušenky a snažila se zadržet slzy. Neplakala jsem proto, že mi zničily byt. Plakala jsem proto, že jsem chtěla pomoct, chtěla jsem být dobrá teta. A místo toho jsem si připadala jako nejhorší člověk na světě.

Uklízela jsem do dvou do rána. Když jsem konečně padla do postele, v hlavě se mi pořád přehrávala Alenina slova. „Tvoje metody jsou zastaralé.“

Možná má pravdu. Možná opravdu nemám ponětí, jak se starat o děti. Ale jedno vím jistě. Moje dobrosrdečnost mě stála nejen klidný večer, ale i kousek sebeúcty. A to je cena, kterou už znovu platit nehodlám.

Helena (64): Dcera brala moje hlídání jako samozřejmost. Musela jsem jí nastavit hranice

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].