Lukáš (30): Manželka mě nutí k porodu, ale já se bojím, že tam zkolabuji. Místo opory teď doma čelím jen výčitkám a urážkám

Chápu, že přítomnost otce u porodu je dnes vnímána jako společenský standard, ale neměl by to být výsledek nátlaku. Když muž upřímně cítí, že to psychicky nezvládne, neznamená to přece, že jako otec selže ještě před začátkem.

Roste ve mně panika

Když mi Monika před pár měsíci oznámila, že čekáme miminko, byl jsem v sedmém nebi. Jsme spolu pět let, vybudovali jsme si zázemí a dítě bylo dalším logickým krokem v našem vztahu.

Těhotenství Moniky probíhá naštěstí bez komplikací. Kromě počátečních ranních nevolností to zvládá s naprostým přehledem. Má prostudované všechny možné příručky a výbavička je do puntíku připravená. Teoreticky je nachystaná dokonale. U mě je to ale přesně naopak. S blížícím se termínem porodu ve mně narůstá nepopsatelná panika.

Klára (34): Partner mě opustil v den porodu našeho syna. Kvůli jeho zradě už pět let nedokážu věřit mužům

Moje pocity nebere vážně

Není to strach ze samotného dítěte ani z nové životní role. Problém je čistě v mé psychice a v tom, že partnerka bere jako hotovou věc, že s ní budu přímo na sále. Já to ale vnitřně odmítám. Dělá se mi zle už jen v nemocničním prostředí, nesnáším ten specifický pach dezinfekce. Pohled na krev mi způsobuje mdloby a představa, že budu hodiny bezmocně přihlížet, jak Monika trpí v bolestech, mě naprosto paralyzuje. Bojím se, že bych tam zkolaboval a personálu jen přidělal práci.

Snažil jsem se jí to opakovaně a v klidu vysvětlit. „Mončo, budu tam jen na obtíž. Složím se a ve finále ti tím ublížím,“ prosil jsem ji o pochopení. Její postoj je ale neoblomný. „To jsou jenom hloupé výmluvy. Všichni normální chlapi to dneska zvládnou kvůli svým ženám. Jsi prostě srab a bojím se, jaký to bude mít vliv na tvůj vztah k našemu dítěti,“ vmetla mi do tváře. Ta slova mě hluboce ranila. Copak naši otcové, kteří u porodů nebývali, byli snad horšími rodiči?

Radek (30): Smířil jsem se s tím, že přítelkyně bojkotuje doktory. Její plán na porod doma mě ale přivedl k naprostému šílenství

Reje do mě i tchyně

Cítím se nepochopený a mám pocit, že nikdo nerespektuje mé osobní hranice. Svěřil jsem se i kamarádům, kteří už mají děti. Jeden z nich mi upřímně přiznal, že ho syrový zážitek z porodního sálu zasáhl natolik, že to na dlouhou dobu negativně ovlivnilo jeho intimní život s manželkou. To je riziko, které podstupovat nechci a neumím.

Monika si zřejmě s mým odporem nevěděla rady, a tak do našeho sporu zatáhla i svou matku. Od té doby čelím tlaku z další strany. „Ty chceš nechat moji dceru v takhle důležité chvíli samotnou? Co si o tobě mám jako myslet?“ spustila na mě tchyně při poslední návštěvě. Raději jsem mlčel, abych nevyvolal hádku, ale uvnitř to ve mně vřelo.

Ten neustálý nátlak mě jen víc utvrzuje v mém rozhodnutí tam nejít. Jen bych si přál od svých nejbližších trochu respektu místo ponižující nálepky zbabělce.

Lenka (29): V porodnici plakal štěstím, o týden později sbalil kufry. Manžel nás v šestinedělí vyměnil za kariéru

Názor vztahové terapeutky

Příběh Lukáše zachycuje situaci, kdy se očekávání spojená s rodičovskou rolí střetávají s individuálními psychickými limity a osobními hranicemi. Přestože se Lukáš na narození dítěte těší, blížící se porod v něm vyvolává intenzivní úzkost, paniku a obavy z vlastního selhání. Jeho odmítání účasti u porodu tak nemusí vypovídat o nedostatku zájmu o partnerku či dítě, ale o vědomí vlastních možností a psychické odolnosti.

Obtížná situace je dále umocněna tím, že Lukášovy pocity nejsou okolím přijímány s porozuměním. Opakovaný nátlak, zpochybňování mužské role, zesměšňování i překračování jeho osobních hranic mohou vést k prohlubování stresu, bezmoci a vzájemného odcizení mezi partnery. Příběh zároveň připomíná, že společenská očekávání nemusí vždy odpovídat individuálním potřebám každého člověka.

Z terapeutického hlediska by práce měla být zaměřena na podporu otevřené partnerské komunikace, vzájemného respektu a hledání řešení, které bude přijatelné pro oba partnery. Současně je důležité věnovat pozornost Lukášovým úzkostným reakcím, posílení jeho schopnosti vyjadřovat vlastní potřeby bez pocitu viny a podpoře partnerky v porozumění tomu, že kvalita otcovské role není určována přítomností u porodu, ale dlouhodobým vztahem k dítěti a péčí o rodinu.

Mgr. Jana Hazuková, terapeutka, koučka psychoenergetické transformace mysli, práce s emocemi a prožíváním. Více informací zde.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].