Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Petr se nemůže dočkat svého prvního potomka, ale zároveň prožívá obrovský stres. Blížící se termín porodu v něm spouští paniku a on u něj z mnoha důvodů nechce být. Jeho partnerka i tchyně ho však mají za zbabělce.
Chápu, že přítomnost otce u porodu je dnes vnímána jako standard, ale neměl by to být nátlak. Když muž cítí, že to nezvládne, neznamená to přece, že selže jako táta.
Roste ve mně panika
Když mi manželka před pár měsíci řekla, že čekáme miminko, byl jsem v sedmém nebi. Jsme spolu pět let, máme vlastní bydlení a stabilní příjem, takže dítě bylo dalším logickým a chtěným krokem v našem vztahu.
Její těhotenství probíhá naštěstí bez komplikací. Kromě počátečních nevolností to zvládá s přehledem. Má prostudované všechny příručky, výbavička je připravená. Teoreticky je nachystaná dokonale. U mě je to ale přesně naopak. S blížícím se termínem porodu ve mně roste panika.
Moje pocity nebere vážně
Není to strach z dítěte nebo z role otce. Problém je čistě ve mně a v tom, že partnerka bere jako hotovou věc, že budu na sále s ní. Já to ale nechci. Od dětství se mi dělá zle v nemocničním prostředí, nesnáším ten specifický pach. Pohled na krev mi způsobuje mdloby a představa, že budu hodiny bezmocně přihlížet, jak moje žena trpí, mě paralyzuje. Bojím se, že bych tam zkolaboval, a místo abych byl oporou, stal bych se jen další komplikací.
Snažil jsem se jí to opakovaně vysvětlit. „Miláčku, budu tam jen na obtíž. Složím se a ve finále ti uškodím,“ prosil jsem ji. Její postoj je ale neoblomný. „To jsou jenom výmluvy. Všichni normální chlapi to dneska zvládnou. Jsi prostě srab a bojím se, jaký to bude mít vliv na tvůj vztah k dítěti,“ vmetla mi do tváře. Ta slova mě ranila. Copak naši otcové, kteří u porodů nebyli, byli snad horšími rodiči?
Reje do mě i tchyně
Cítím se nepochopený a nikdo nerespektuje mé pocity. Svěřil jsem se i kamarádům, kteří už mají děti. Jeden z nich mi upřímně přiznal, že ho zážitek z porodního sálu hluboce zasáhl a negativně ovlivnil jejich intimní život s manželkou. To je riziko, které podstupovat nechci.
Partnerka si zřejmě nevěděla rady, a tak do sporu zatáhla i svou matku. Od té doby čelím tlaku z další strany. „Ty chceš nechat moji holčičku v takhle důležité chvíli samotnou? Co si o tobě mám myslet?“ spustila na mě tchyně při poslední návštěvě. Raději jsem mlčel, ale uvnitř jsem vařil.
Ten neustálý nátlak mě jen víc utvrzuje v mém rozhodnutí. Jen bych si přál trochu respektu místo nálepky zbabělce.
Názor vztahové odbornice
Příběh Petra otevírá téma, o kterém se mluví překvapivě málo - hranice mužů u porodu. Přítomnost otce na porodním sále je dnes často vnímána jako samozřejmá součást rodičovství.
Jenže samozřejmost se snadno mění v tlak. A tlak nikdy není dobrým základem pro podporu, klid ani blízkost. Z Petrova vyprávění je patrné, že jeho obavy nejsou výmluvou ani nezájmem. Neutíká před odpovědností, netýká se to vztahu k dítěti ani k partnerce. Mluví o velmi konkrétním strachu, který zná spousta lidí: nemocniční prostředí, krev, bezmoc. To nejsou drobnosti, které se dají překonat silou vůle, zvlášť v situaci, která je sama o sobě emočně extrémní.
Problém nevzniká v tom, že Petr nechce být u porodu. Vzniká ve chvíli, kdy jeho pocity nejsou brány vážně a jsou zlehčovány nálepkami typu „srab“. Takový přístup nevede k větší odvaze, ale k uzavření, vzdoru a pocitu, že není respektován. Místo hledání řešení se rozjíždí boj o to, kdo je normální a kdo selhává.
Je důležité si připomenout, že dobrý otec se nerodí na porodním sále. Rodí se ve vztahu, který stojí na respektu. Muž, který ví, že by u porodu zkolaboval a stal se další zátěží, není méně zodpovědný - naopak. Uvědomuje si své limity a snaží se zabránit situaci, která by mohla být pro všechny horší.
Tlak ze strany partnerky i tchyně situaci jen vyostřuje. Zapojení třetí osoby do tak intimního rozhodování obvykle nepřináší oporu, ale další napětí. Porod je událost dvou lidí - rodičů dítěte - a jejich dohoda by měla mít přednost před očekáváním okolí.
Pro Petra by teď bylo klíčové, aby se o tom s partnerkou dokázali bavit bez obviňování. Ne ve smyslu kdo ustoupí, ale jak nastavit porod tak, aby byl bezpečný a únosný pro oba. Existuje řada možností, jak být oporou jinak: před porodem, po něm, v prvních hodinách a dnech s dítětem.
Respekt k emocím neznamená slabost, ale dospělost. A pokud má porod skutečně být začátkem rodičovství, pak by měl stát na dohodě, ne na nátlaku a manipulaci.
Pavlína Šalamounová, vztahová mentorka, vede individuální online rozhovory se ženami, které chtějí lépe porozumět sobě, svým vztahům a tomu, co v životě skutečně potřebují. Pomáhám jim ujasnit si hranice i jejich osobní rozhodnutí.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
