
Báře se líbilo, jak skvělý vztah má její přítel Petr s maminkou. Doufala, že stejně hezky se bude chovat i k ní. Až po svatbě zjistila, že Petr je vlastně nesnesitelný mamánek.
V naší rodině se vždy říkalo, že přístup muže k matce odhaluje jeho skutečný charakter. Když jsem poprvé viděla, jak se Petr chová ke své mámě, myslela jsem si, že jsem našla ideálního životního partnera. Netušila jsem, že vztahem s ním vstupuji do nekonečného boje o jeho pozornost – a to s jeho matkou. Bohužel jsem neměla šanci vyhrát, protože se ukázalo, že můj milovaný muž je obyčejný mamánek.
Seznámil mě s mámou
Pokaždé, když ji zmínil – a dělával to často – jeho slova byla plná lásky a hlubokého respektu. Pro něj znamenala něco výjimečného. Myslela jsem si, že muž, který takto dokáže ocenit svou matku, jistě projeví podobnou náklonnost i své partnerce.
V té době jsem znala Petrovu matku Janu jen z vyprávění. Bydlela až na druhém konci republiky, takže jsme neměly příležitost setkat se. Když se ukázalo, že mezi mnou a Petrem nejde jen o flirt, rozhodli jsme se, že je čas seznámit mě s Janou.
„Jsi nervózní?“ zeptal se Petr, když jsme se blížili k jeho rodnému městu.
„Ani ne. Naopak, už se nemůžu dočkat, až poznám tvoji mámu.“
„Určitě si ji oblíbíš. Je opravdu skvělá.“
„To věřím. Tolik jsi o ní mluvil, že mám pocit, jako bych ji už znala.“
Jana nás už čekala před domem. Jakmile ji Petr spatřil, rozzářil se. Ani pořádně nezaparkoval, rychle si rozepnul pás a utíkal ji obejmout.
„Tak tohle je ta slečna, o které jsi tolik básnil?“ zeptala se ho.
„Ano, mami, seznam se s Bárou.“
„Moc mě těší,“ řekla jsem.
Ona mě vřele objala a políbila na tvář. „Drahá, mám z tebe obrovskou radost! Můj syn o tobě pořád mluví. Mám pocit, že tě znám celý život.“
„To je zvláštní, protože jsem si myslela totéž o vás...“ odpověděla jsem s úsměvem.
Sundala jsem růžové brýle
U Jany jsme plánovali strávit tři dny. Během této doby jsem Petra pozorně sledovala a uvědomila si, že jsem opravdu našla výjimečného muže. Ke své matce se choval s obrovskou úctou, vždy jí pomáhal, i když trochu protestovala. Zkrátka prošel touto zkouškou na jedničku. Jeho chování se nezměnilo, ani když jsme Janu začali navštěvovat častěji.
Pak mě požádal o ruku, a já nemohla odpovědět jinak než „ano“. Zamilovaný člověk vidí všechno růžově. Všechno je romantické, sladké a nádherné. Žena tehdy zcela přehlíží nedostatky svého partnera.
Ale není možné dívat se na svět přes růžové brýle navždy. S příchodem manželské rutiny je potřeba tyto brýle sundat. Věděla jsem to, ale nikdy bych si nepomyslela, že vlastnost, kterou jsem u Petra tolik obdivovala, se časem stane nesnesitelnou...
Srovnává mě s mámou
Přestože Jana žila daleko, připadalo mi, jako kdyby bydlela s námi. Petr o ní mluvil pořád – co řekla, co udělala, jaký má názor na nějakou věc. Všechno se točilo kolem „maminky“. Nejhorší bylo, že mě s ní začal srovnávat, což mě dohánělo k šílenství. Někteří možná řeknou, že přeháním, ale tak to nebylo.
„Víš, Báro, moje máma skládá pyžama jinak,“ řekl jednou.
„A to ti celou tu dobu nevadilo?“ zeptala jsem se.
„Chtěl jsem ti to říct, ale neměl jsem odvahu. Teď, když jsi moje žena...“
„Už máš jistotu, že tě nevyženu, co?“ odpověděla jsem s úsměvem. Tehdy mi to ještě připadalo vtipné. „Tak mi ukaž, jak to máma dělá,“ vyzvala jsem ho. Pyžamo složil do perfektního čtverce, jako by se to naučil v armádě.
Po této události jsem začala jeho oblečení skládat tak, jak to dělala Jana. Ale místo ocenění mě začal kritizovat ještě víc. Neustále jsem slyšela, že jeho máma vaří polévku jinak, používá lepší prostředek na podlahy, pere v nějakém speciálním prášku a že nádobí myje mnohem důkladněji.
Postupně mě to začalo šíleně rozčilovat. Jak dlouho lze snášet neustálé řeči, že tchyně je mistryní všeho a vy se jí ani zdaleka nevyrovnáte?
Vzala jsem si mamánka
„Petře, nemyslíš si, že jsi na svoji mámu trochu moc fixovaný?“ zeptala jsem se jednoho dne, kdy už jsem toho měla dost.
„Vždyť mi dala život a vychovala mě. Proč bych neměl být?“ odpověděl klidně.
„Víš, co mě štve? Že mě s ní pořád porovnáváš. Je vůbec něco, v čem jsem lepší než ona?“
„Měl jsem nádherné dětství a moje máma je pro mě ideál ženy...“
„Jenže ses oženil se mnou. Vadí mi, když mě s ní neustále srovnáváš a vždycky z toho vyjdu hůř. Musíš se smířit s tím, že některé věci dělám jinak.“
„Vždyť jsem se s tím smířil. Jinak bych si tě přece nevzal. Jen bych byl rád, kdyby ses jí dokázala alespoň částečně vyrovnat v tom, jak vede domácnost.“
„Posloucháš se vůbec?“ vybuchla jsem.
„Neber to jako kritiku, ale jako povzbuzení. Abych ti pomohl, pozval jsem mámu na pár dní k nám. Ukáže ti pár triků.“
„To snad nemyslíš vážně!“ vykřikla jsem. „Může nás navštívit, ale ať tě ani nenapadne, že mi bude diktovat, jak se mám starat o domácnost nebo o tebe. Co bude příště? Rady, jak se chovat v ložnici?“
„No, o tom už taky mluvila...“
To mi vyrazilo dech. „Víš co, Petře? Možná by sis ji měl rovnou vzít. Evidentně pro tebe nikdo jiný nebude dost dobrý. Dnes spíš na gauči. Nebo vlastně ne – já půjdu do obýváku, protože nechci poslouchat, jak by tvoje maminka svého chlapečka nikdy nevyhnala z ložnice.“
Vzala jsem si muže, kterého jsem považovala za dospělého a zralého, ale místo toho jsem skončila s mamánkem. Od té chvíle jsem přestala pečovat o domácnost. Pokud jsem na nic, ať si vaří a skládá věci sám. Nelíbí se mu to? Cestu k mámě přece zná. Nikdo ho tu nedrží...
Názor vztahové terapeutky
Bára žije v nerovnovážném vztahu, kde bude muset řešit hranice, zralost i partnerskou autonomii. Petrovo chování vykazuje rysy nezdravé symbiotické vazby, kdy je matka ideál a měřítko toho, jak by svět měl fungovat. Partnerka je potom někdo, kdo by měl tento ideál naplnit. Tím však staví muž svoji partnerku do role žačky, která se má od jeho matky učit, jak se věci dělají „správně“. Což je pro partnerku přirozeně ponižující a nepřijatelné.
Srovnávání je jedna z nejtoxičtějších věcí, které si partneři mohou dělat. Není vnímáno jen jako kritika, útočí přímo na hodnotu člověka. Nejedná se tedy o spory o domácnost, nýbrž o osobní hranice. V tomto případě Petr nepřijímá realitu, že jeho partnerka není kopie jeho maminky a že manželství je nový tým. Loajalita v dospělém životě patří v první řadě partnerovi.
Co Bára tedy potřebuje? Prvořadě jasně definované hranice. Říci stop porovnávání s maminkou. Říci stop rozhodování maminky o jejich vztahu. Zralý partner by si měl uvědomit a pochopit, že jeho matka nemůže přebírat otěže jeho vztahu s partnerkou a nevytvářet tak, i byť podvědomě, soutěž mezi svojí matkou a svojí ženou.
V druhé řadě by měla Bára mluvit, a to velmi otevřeně a jasně, o tom, co cítí. O pocitu méněcennosti díky Petrovu vnímání světa, ponižování, ztrátě respektu. Petr by z toho měl pochopit, že se Bára nehodlá nechat vtáhnout do soutěže nebo bitvy o něj. Prakticky to znamená s Petrem započít klidný, ale velmi pevný rozhovor. Například „Když mě porovnáváš se svojí mámou, zraňuje mě to. Snižuje to moji hodnotu. Chci partnera, který mě respektuje takovou jaká jsem. Bez porovnávání s Tvojí matkou.“
Bára by měla požadovat v tomto směru od Petra respekt vlastních hranic. Jinými slovy věc pochopit ve vztahu k Báře, byť tímto rozhovorem svůj vztah k matce Petr nebude schopen změnit. Může ale změnit chování ke své ženě. Aby byl ve vztahu ale v klidu a rovnováze i Petr, bude muset na sobě v tomto ohledu ještě pracovat. A není to otázka pouhého zvědomení, jedná se o hlouběji zakotvené vzorce. Nabízí se i využití terapeutické pomoci.
Zdravé řešení by mělo vypadat asi tak, že Petr pochopí, že srovnávání je destruktivní, omluví se a stanoví si hranice vůči matce. Přestane maminku nabízet jako nejlepší možné řešení na všechno a pochopí, že partnerství je rovnocenné. Může se stát, že to Petr nepochopí hned a možná se i urazí.
Časem je potom možné zlepšení situace, uvědomí-li si, že to Bára myslí vážně. Důležité je držet se faktické úrovně bez znevažování či pohrdání. Být konstruktivní, popisná, jasná, bez útoků. Pokud by ani tak nedošlo ke změně na straně Petra, naskýtá se velmi reálně, že vztah nebude mít dlouhého trvání, protože to Bára nebude zvládat, a časem ani chtít snášet. Odpovědnost za zdravý vztah leží na obou partnerech a je jen na nich, kolik jsou ochotni a schopni do vztahu investovat. Mohou samozřejmě využít pomoci mediátora či párového psychoterapeuta, kteří mají nástroje na to jak pomoci v takových situacích.
Ing. Lucie Lamačová, Ph.D., zapsaná mediátorka ze společnosti pro mediaci ET PACTUM. Specializuje se na řešení rodinných, vztahových, firemních či sousedských sporů mimosoudní cestou.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




