Alena (45): Vzali jsme si domů tchyni se zlomenou nohou. Netušila jsem, jaká to bude zkouška nervů

Jednoho dne mi manžel zavolal a řekl, že je s mámou v nemocnici. „Zlomila si nohu a lékaři říkají, že bude potřebovat dlouhou rekonvalescenci. Nemůže zůstat sama. Co kdybychom ji na čas vzali k nám?“

Moc se mi to nelíbilo. S tchyní jsme nikdy neměly špatný vztah, ale ani nijak vřelý. „Dobře, domluvíme se doma,“ odpověděla jsem tiše.

Kateřina (40): Jarní úklid odhalil manželovu velkou lež. Utratil naše úspory a podle tchyně za to můžu já

Nastěhovala se k nám tchyně

A tak ji přivezl k nám i s věcmi a ubytovali jsme ji v pokoji pro hosty. Netěšila jsem se na týdny, které nás, a hlavně mě, čekají. Tchyně byla zvyklá na svůj režim a pořádek, my zase na svůj.

„Alenko, kde mám deku? A mohla bych dostat čaj, ale ne moc horký?“ volala na mě z pokoje hned první den. Zpočátku jsem si říkala, že to zvládnu. Jenže jak dny ubíhaly, počet požadavků rostl a já měla pocit, že už nejsem paní svého času ani svého domova.

Začala jsem si všímat, že se náš život točí jen kolem potřeb tchyně. Třeba jsem si sedla s kávou ke stolu a po dvou minutách už na mě volala, jestli jí podám knihu, kterou přitom měla na nočním stolku.

Manžel se mi snažil pomáhat, ale většina péče stejně byla na mně. Třeba se jí zeptal, jestli ještě něco nepotřebuje. „Ne, jen chci, aby tu byla Alenka, když mě bolí noha,“ odpověděla.

Vidíte, automaticky předpokládala, že tu pro ni budu vždycky. Neměla jsem čas na sebe ani na své koníčky. Napětí nerostlo jen mezi mnou a tchyní, ale začala jsem se víc hádat i s manželem. Toho si všimla i naše dcera. „My se nehádáme, zlatíčko. Jen... jsme unavení...“ pokusila jsem se jí zalhat, ale nezdálo se, že by tomu věřila.

Klára (29): Tchyně se k nám nastěhovala a naše rodina se hroutí. Manžel se tváří, že se nic neděje

Tchyně mě neustále kritizovala

„Alenko, polévku jsem vždycky vařila jinak. A záclony věšíš naopak,“ komentovala tchyně každý můj krok. Zpočátku jsem se snažila nevšímat si toho. Ale po týdnech neustálých připomínek mi docházela trpělivost.

Jednoho dne jsem vybuchla: „Vím, že to doma děláte jinak, ale teď jste u nás. Prosím, zkuste to respektovat.“ Tchyně se urazila a tři dny se mnou nepromluvila.

Manžel si mě vzal stranou: „Mohla jsi být trochu mírnější, je to pro ni těžké.“

„A pro mě ne?“ vyjela jsem na něj. „Já už fakt nemůžu… pořád jen skáču kolem ní.“ Zamyšleně se na mě podíval, a pak mě objal. „Chápu, že to pro tebe není jednoduché. Zkus to ještě vydržet. Je tady jen na chvilku,“ řekl konejšivě. Jenže ta „chvilka“ už trvala tři měsíce...

Pavlína (29): Tchyni naštvalo, že jsem jí do kuchyně pořídila myčku. Manželovi trvalo dlouho, než se za mě postavil

Krize v manželství

Jednoho večera jsme se s manželem pohádali. „Už to nezvládám...“ brečela jsem. „Co mám dělat? Je to moje máma. Kam ji mám dát?“ hájil se. Tehdy jsme si poprvé přiznali, že je situace nad naše síly.

Začali jsme hledat pomoc. Zavolala jsem sociální pracovnici a domluvila pečovatelku na několik hodin týdně. Tchyně protestovala: „To zvládneme sami, nepotřebuji cizí lidi!“

Ale já trvala na svém. Řekla jsem jí, že si potřebujeme odpočinout.

S pečovatelkou jsme si rozdělily práci a já měla víc času na sebe i na rodinu. Poprvé po dlouhé době jsem si sedla večer na gauč a neměla pocit, že musím každou chvíli vstávat.

Také tchyně se změnila. Už mi nevyčítala každý detail, spíš jsme si povídaly o životě. Jednou mi řekla: „Alenko, děkuju, že jste mě nenechali samotnou. Vím, že to pro tebe nebylo jednoduché.“ Objaly jsme se a obě jsme měly v očích slzy.

Barbora (29): Tchyně nám nabídla byt s tím, že jeden pokoj bude její. Nakonec jsme museli utéct do podnájmu

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].