
Ještě před dvěma lety žila Petra s Pavlem jako v pohádce. Pak se jim ale do bytu nastěhovala Pavlova matka Věra a idylický život se proměnil v peklo. Tchyně postupně převzala kontrolu nad domácností, manžel se postavil na její stranu a Petra se ve vlastním domě cítila jako vetřelec. Teď je připravena udělat radikální krok.
Ještě před dvěma lety byl náš život jako z pohádky. Pavel se vracel z práce s kyticí tulipánů a já na něj čekala s teplou večeří a naším malým synem v náručí. Smáli jsme se maličkostem a plánovali budoucnost. Teď? Teď mám pocit, že po mém boku spí cizí muž, který si místo mě vybral svou matku. Všechno se změnilo po pohřbu tchána. Jeho matka Věra k nám začala jezdit „jen na chvíli“, aby nebyla sama. Pak zůstávala na víkendy a nakonec se už nevrátila. Nastěhovala se do dětského pokoje s odůvodněním, že „dítě přece potřebuje babičku“.
Manžel stál proti mně
Ve vlastním bytě jsem si začala připadat jako host. Věra převzala kuchyň, organizovala nákupy a neustále komentovala, jak se starám o domácnost a o syna. Když jsem se večer snažila promluvit si s Pavlem, jen podrážděně odložil telefon. Vysvětlila jsem mu, že se cítím odstrčená a že jeho matka převzala kontrolu nad naším životem. Jeho reakce mě šokovala. Obvinil mě, že přeháním a že jsem bez srdce, když chci jeho matku, která nemá kam jít, vyhodit na ulici. Na moji otázku, kým jsem pro něj tedy já, jen pokrčil rameny. Tehdy jsem pochopila, že už mi vůbec nenaslouchá.
Cítila jsem se jako vetřelec
Rozhodla jsem se promluvit přímo s ní. Když jsem se jí v kuchyni zeptala, jak dlouho plánuje zůstat, s úsměvem odpověděla, že jí Pavel dovolil zůstat tak dlouho, jak bude potřebovat. Prý se tu cítí dobře a oba nás potřebuje. Když jsem namítla, že je to můj domov a chci vědět, na čem jsem, odvětila, že bych měla být vděčná za její pomoc.
„Ty nemáš mateřský instinkt, Petro. Dítě mě potřebuje,“ dodala s naprostým klidem. Ta slova mě ranila víc než cokoliv jiného. Vlastní tchyně mi řekla, že jsem špatná matka, a já se ve vlastním domě cítila jen jako zbytečný doplněk.
Pravda vyšla najevo
Jednou v noci jsem nemohla spát a šla jsem si do kuchyně pro vodu. Zastavila jsem se ve dveřích, protože jsem uslyšela hlasy. Byl to Pavel, který se šeptem ptal své matky, co vlastně udělala se svým bytem. Věra se přiznala, že ho musela prodat. Zadlužila se, když se snažila pomoci své sestře Editě s krachující firmou.
Pavlovi to prý neřekla, protože věděla, že já bych se zlobila. „Ona mě nesnáší,“ stěžovala si. „Měla by být vděčná, že jí tu vařím a starám se o vnuka.“ V tu chvíli jsem vešla dovnitř a řekla, že už nemusí šeptat, protože jsem všechno slyšela.
Tohle už bylo příliš
Následující den jsme seděli u stolu v napjatém tichu. Konfrontovala jsem je s tím, co jsem slyšela. Věra se obhajovala, že neměla na výběr, a Pavel ji omlouval s tím, že přece nemůže vlastní matku nechat na ulici. Znovu mi vyčetl, že jí nechci pomoct. V tu chvíli jsem vybuchla.
Křičela jsem, že nechci její pomoc, ale manžela, který bude stát na mé straně, a domov, který nebude připomínat hotel pro příbuzné v nouzi. Utekla jsem z bytu a zamířila k sestře. Ta mě vyslechla a bez váhání řekla, že jejich chování je choré. „Oni tě vytlačují z vlastního života. Musíš si stanovit hranice, nebo tě psychicky zničí,“ poradila mi.
Už nebylo cesty zpět
Když jsem se vrátila, dům byl tichý. Pavel odjel s matkou k lékaři. Seděla jsem u kuchyňského stolu a dívala se z okna. Poslední měsíce jsem se stala neviditelnou. Můj názor neměl váhu a mé pocity byly jen „přehánění“. Uvědomila jsem si, že Pavel se mě ani jednou nezeptal, jestli jsem ještě šťastná. Věděla jsem, co musím udělat.
Ze šuplíku jsem vytáhla desky a vložila do nich kopii oddacího listu, rodný list syna a smlouvu o hypotéce. Už jsem necítila vztek ani smutek, jen chladné odhodlání. Tento dům, který měl být mým útočištěm, se stal místem, kam se nechci vracet. Ještě jsem Pavlovi nic neřekla, ale zítra zavolám právníkovi. Začnu myslet na sebe a na to, co bude dál. Bez nich.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




