
Marie si vždy zakládala na zamilovaných polibcích a líbání považuje za součást vztahu. S manželem už nic takového roky nezažívá a uvažuje o tom, že si na líbání najde milence.
Manžel už mě roky nelíbá. Kdysi jsme byli v líbání mistři, a to i na veřejnosti. Chybí mi to, ale manžel se nad představou francouzského polibku kření, jako bych po něm chtěla něco perverzního.
Zamlada jsme se od sebe nemohli odlepit
Když jsem se do svého muže před lety zamilovala, bylo to jako exploze. Nedalo se to pomalu ani zkrotit. Líbali jsme se všude – doma, na ulici, v autě, v kině. Byli jsme ten pár, který se od sebe nedokázal odtrhnout. Vlastně mi takoví lidé připadají mírně otravní a hodně sebestřední. V té době jsem ale byla také taková a vůbec mi to nevadilo. A měla jsem pocit, že to tak bude navždy.
Jenže dnes už skoro ani nevím, jak chutná jeho polibek. Líbání se nám ze života nenápadně vytratilo. Po narození dětí se život zrychlil a byla to smršť. Pusa na přivítání, pusa na dobrou noc. Žádné francouzské polibky, žádné přitisknutí ke zdi, žádné spontánní vášnivé rychlovky. Jen rutina bez romantiky. Jistě, s dětmi to tak bývá.
Dlouho jsem to omlouvala: děti, únava, práce, stres. Ale teď jsou děti už dávno větší a on? Jako by mu už o nic nešlo. Když jsem se mu nedávno pokusila dát dlouhý polibek, odtáhl se a trochu se zasmál. Dokonce řekl něco jako „brr“. To se mě dotklo, a tak se omluvil. Prý je unavený. Prý ho to „teď nebere“. A mě to mrzelo tak, že jsem měla slzy na krajíčku. Netušil, jak dlouho jsem se na tu chvíli připravovala.
Kde je ten muž, který mě kdysi miloval?
Vždycky jsem věřila, že fyzická blízkost je základem vztahu. Že polibky drží dva lidi pohromadě. Ale poslední roky si připadám spíš jako spolubydlící. Nejde o sex – ten tu a tam máme, i když už to taky není žádná velká šaráda. Jde o to, co tomu předchází. O to chvění, to očekávání, to přitahování. To všechno zmizelo. A já nevím proč. Když jsem si o tom chtěla vážně promluvit, manžel jen mávl rukou. Že prý přeháním. Že „polibky nejsou všechno, a jako mladí jsme se chovali potrhle, a dnes si to nedovede představit. Jenže pro mě je líbání důležité hodně.
A přiznávám – někde hluboko ve mně se rodí myšlenky, které jsem vždycky zavrhovala. Co když existuje někdo, kdo by mě políbil tak, až by se mi podlomila kolena? Kdo by mě obejmul tak pevně, že bych zapomněla na roky rutiny? Kdo by mě políbil tak dravě, jako to kdysi dělal můj manžel? Byla bych ochotná dopustit se kvůli tomu nevěry? Bohužel ano!
Děsí mě, jak moc mi chybí něco tak jednoduchého. Něco, co dřív bylo samozřejmé. Něco, co dělalo náš vztah skutečným. Našla jsem starý diář, kde básním o tom, jak můj kluk líbá a chce se mi z toho brečet. Nemůžu se dívat na romantické filmy nebo vášnivé scény, je mi z nich smutno. A s manželem už vůbec ne, to pak zbytek večera nemluvím. Poohlížím se kolem sebe, kdo by stál za hřích. Nebo pusa ani není tak velký hřích?
Nechci dožít bez líbání
Nevím, jak to skončí. Nevím, jestli najdu odvahu o tom s mužem mluvit znovu. Nemůžu po něm chtít, ať dělá něco, co se mu příčí. Možná jednoho dne podlehnou moje rty těm, které mě budou chtít líbat víc než ty jeho. Ale jedno vím jistě: Chybí mi vášeň. Chybí mi polibky. A nechci strávit zbytek života bez nich.
Připomíná mi to debatu s kamarádkou, která odmítla s mužem provozovat orální uspokojování. „Na to už jsem stará,“ řekla mu tehdy. A pro něj to bylo asi hodně důležité, protože si našel milenku. Tehdy jsem byla na straně kamarádky. Ale momentálně to přehodnocuji a jejího muže začínám chápat. I když moje touha je mnohem víc romantického původu. Nebo snad ne?
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




