Marie (64): Dcera mě k odjezdu do lázní musela donutit. Nakonec jsem tam našla novou naději i spřízněnou duši

Poukaz do lázní mi přišel rok po manželově smrti. Původně jsme s Oldřichem plánovali, že tam pojedeme společně – já s bolavými zády, on po operaci kolene, ale osud rozhodl jinak. Po jeho odchodu jsem byla naprosto zlomená a o nějakém odjezdu jsem nechtěla ani slyšet. Představa, že bych si měla užívat procedury bez něj, mi v mé samotě připadala jako zrada našeho společného života.

Josef (68): Děti mě varovaly před novou známostí z lázní. Já se ale rozhodl konečně znovu žít

Dcera mi dala ultimátum

Moje dcera Markéta se na mé trápení už nemohla dívat a dala mi na výběr: buď odjedu do lázní, nebo mě objedná k psychiatrovi. I když jsem se nejdřív zlobila a chtěla zůstat zavřená ve svých čtyřech stěnách, nakonec jsem pro svatý klid ustoupila. Cítila jsem se vinná, že Oldřich si důchodu užil sotva rok, zatímco já mám pokračovat dál, ale Markéta mě nekompromisně odvezla na vlak směřující do Luhačovic.

Na místě jsme z vlaku vystoupili jen já a jeden muž v mém věku. Bylo nádherné slunné počasí, ale mně se chtělo uprostřed perónu brečet, když jsem zjistila, že do lázní jsou to ještě dva kilometry a autobus jede až za dlouho. Můj společník se na mě ale usmál a navrhl, že to spolu zvládneme pěšky, aby nám cesta lépe utekla.

Pan Zdeněk se ukázal být také vdovcem a během cesty mi vyprávěl o své ženě a jejich těžkém boji s nemocí. Ukázalo se, že i během dvou hodin si lidé mohou být blízcí, pokud sdílejí podobný osud. Měli jsme k sobě blíž než někteří lidé po letech známosti a já poprvé po dlouhé době pocítila, že mi někdo skutečně rozumí a prožívá stejné prázdno jako já.

Petr (68): Dcery mi slibovaly péči, ale do nemocnice jsem dokulhal sám. I v lázních čekám na návštěvu marně

Spřízněná duše

V lázních jsem pak většinu času trávila právě se Zdeňkem. I když jsem měla na pokoji milou paní, nejvíce mě naplňovaly procházky a hovory s ním. Probírali jsme vše od našich životních ztrát až po politiku a já v něm našla nečekanou spřízněnou duši. Tři týdny utekly neuvěřitelně rychle a mně se domů vracelo s vědomím, že se mi do žil po dlouhé době vrací chuť žít.

Po návratu mi naše společné chvíle začaly chybět, a tak jsem se odhodlala a Zdeňkovi zavolala jako první. „Čekal jsem na ten telefon, podzim bez tebe nemá žádné kouzlo,“ přiznal mi a hluboce mě tím dojal. Příští týden se máme sejít a já cítím, že se konečně začínám stavět na nohy. Markétě jsem o svém novém příteli zatím všechno neřekla, ale jsem vděčná, že mě k tomu odjezdu tehdy donutila.

Alena (61): Můj rozum mě varoval před románkem v lázních. Jenže srdci neporučíte ani na stará kolena

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].