Petr (68): Dcery mi slibovaly péči, ale do nemocnice jsem dokulhal sám. I v lázních čekám na návštěvu marně

Dlouhá léta jsem operaci odkládal, ale bolesti jsem měl už tak silné, že jsem musel udělat rozhodnutí. Podstoupit operaci i v pokročilém věku. Už když jsem si obíhal předoperační vyšetření, zaznamenal jsem od rodiny lehký nezájem. A ten se táhne až do dnešního dne.

Jitka (45): Odstěhovala jsem se do vysněného domku za městem. Samota mě ale zaskočila

Rodinu poznáš až v těžkých chvílích

Mám dvě dcery. Obě jsou vdané a mají děti v pubertě. Holkám jsem dal dost peněz do začátku jejich života. Díky penězům si koupily nábytek do bytu. Obě si vybavily své byty, které si pořídily po svatbě. Myslím si, že díky mě se jim žije dobře. Dostaly ode mě možnost studovat. Zcela jistě jsem nebyl otec roku, udělal jsem nevědomky nějaké chyby, ale snažil jsem se ze všech sil, aby moje děti měly vše a hlavně, aby se měly líp než já.

Manželka mi zemřela před deseti lety po dlouhé těžké nemoci. V den pohřbu mi dcery slíbily, že se o mě postarají. „Táto, neměj strach, nejsi na to sám. Bude to zase dobré. Mamince už je dobře,“ ujistily mě obě. Jenže to byla slova a činy se výrazně lišily. První měsíce jsem byl zván každý víkend k některé na oběd. Rád jsem pozvání přijímal. Hrál jsem si s dětmi, popovídal s dcerami a měl přehled o jejich životě.

Alena (38): Našla jsem si úžasného muže. Jsem šťastná, ale můj syn se trápí

Za pár let po mě neštěkne pes

Jenže potom pozvání na oběd mizela. Z každé neděle se stala první neděle v měsíci a později jen občasná pozvání několikrát do roka. Naštěstí jsem dcerám telefonoval a snažil se být v kontaktu i s vnoučaty. Ale vnímal jsem, že si mladí žijí svůj život a já jsem jaksi mimo. Snažil jsem se neupínat se na rodinu a vytvořil si kamarády, se kterými chodím na pivo, hraji karty nebo jezdíme na dovolenou.

Poslední roky mě trápila bolest kolene, která sílila. Rozhodl jsem se pro radikální řešení a začal si vyřizovat předoperační vyšetření. Dcery mě v rozhodnutí podpořily, ale nenabídly mi žádnou pomoc. Nikdy mě neodvezly k lékaři, ani na jiné vyšetření. Dokonce jsem v den nástupu do nemocnice táhnul těžkou tašku sám přes celé město. Kulhal jsem, musel jsem se často zastavovat a z posledních sil jsem dolezl do nemocnice na příjem.

Bohdana (58): Po smrti manžela jsem si našla nového přítele. Moje děti nemohou unést, že je je mladší než ony

Samota v nemocnici mě nesmírně mrzí

V současné době jsem dva týdny po operaci. Ještě že mám k dispozici mobil a mohu telefonovat. Jinak bych byl v úplné izolaci. Kamarádi mi na rozdíl od rodiny telefonát přijmou pokaždé. Dcery se za mnou přišly do nemocnice podívat jen jednou a rovnou mi oznámily, že do lázní nepřijedou. „Tati, jedna cesta do lázní trvá dvě hodiny. S návštěvou je to celodenní záležitost a časově to nedáme. Zavoláme si, ju?“ oznámily mi v nemocnici.

Sanitka mě převezla do lázní a už mám týden rehabilitací za sebou. Vnoučata, ač na mě mají číslo, se mi neozvala. Dcery mi občas napíší textovou zprávu a po zeťácích se slehla zem. Zkrátka jsem očekával, že moji rodinní příslušníci mají priority jasné a budu v nemocnici obklopen lidmi, kteří mě mají rádi. Ale skutečnost je jiná. Jak v nemocnici, tak v lázních jsem sám. Izolovaný. Ještě že mám kamarády a vidinu, že po návratu domů mě uvítají s lahvinkou slivovice a kartami v ruce.

Jana (61): V lázních jsem uvěřila podvodníkovi, který zneužil mou osamělost a připravil mě o úspory

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].