
Olivie se starala o dítě tak intenzivně, že zapomněla na manžela. Ani se nedivila, kde v noci spí a kam pořád mizí. Pro ni zmizel už dávno a bylo zapotřebí s tím něco udělat. Zjistila totiž, kam od ní utíká.
Svoje dítě miluji nade vše a zapomněla jsem díky němu i na manžela. Myslím, že chyba je na obou stranách. Já jsem to ale nechala zajít až do momentu, kdy manžel spával jinde než doma a mně to ani nedošlo. Překvapení pak bylo i jeho vysvětlení.
Šla jsem do toho naplno
Když jsem porodila Matěje, rozhodla jsem se vzít roli matky opravdu důsledně. Věnovala jsem se mu od začátku na sto procent a nehleděla vlevo ani vpravo. Hned na začátku bylo velmi problematické se takzvaně rozkojit. Přestože mě zrazovala celá rodina i sestry v porodnici, dala jsem to. Přes bolest, všelijaké fígle a hlavně přes svoje zoufalství.
Syna jsem pak plně a úspěšně kojila a brala to jako naše velké vítězství. Noční buzení, neustálé uspávání a fakt, že syn potřebuje neustálý fyzický kontakt, to všechno bylo náročné. Nehledala jsem ale žádný způsob, jak si to usnadnit, a byla tu zkrátka pro něho. Nosila jsem Matěje v nosítku, kojila na požádání, probděla noci a manžela jsem skoro nevídala.
Spal v ložnici v pokoji pro hosty, kterou máme v suterénu. Ráno odcházel brzy cvičit před prací a domů se vracel těsně před uspáváním. Někdy si nestihl malého ani pohladit. O víkendu mi sem tam s něčím pomohl, málokdy jsme jeli někam na výlet nebo na návštěvu. Cestování bylo s plačtivým dítětem náročné. Měsíce běžely a já pomalu zapomínala na kamarády a blízké.
Měla bys jít ven
Moje matka mi neustále kladla na srdce, abych si vyšla někam s kamarádkou na kafe nebo aspoň sama na procházku. „A hlavně běžte taky ven s Honzou, já vám malého pohlídám.“ Jenže já věděla, že by to bylo náročné, Matěj by to proplakal a nestálo mi to za to. Věděla jsem, že musím občas jít ven. Chápala jsem, jak je důležité udržovat si na mateřské i vztah. Ale snaha nebyla ani z druhé strany. A já to pořád odsouvala.
Najednou byly Matějovi dva roky. Třikrát týdně jsem s ním byla na kroužku, obráželi jsme hřiště v okolí, kamarádky a měli jsme svůj režim. Honza zřídka s prckem vyrazil na procházku nebo malý výlet, ale beze mě. Já raději uklidila nebo si dopřála vanu či spánek. Jednou jsem šla takhle převléct povlečení a zjistila, že manžel ve své posteli pravděpodobně celý týden nespal.
Začala jsem vzpomínat na uplynulé dny. Kdy jsme se viděli u snídaně nebo jestli jsem večer Honzu zahlédla u televize. Uvědomila jsem si, že tam dost možná vůbec nebyl. O víkendu se mihnul odpoledne na zahradě. Došla mi naprosto šílená věc. Můj manžel doma skoro nežije a já si toho nevšimla!
Je v tom milenka?
Začala jsem hned jednat. Chvíli jsem pátrala po milence a hledala důkazy nevěry. Nic jsem nenašla, ale moje zoufalství se stupňovalo. Přeci mě Honza neopustí v době, kdy jsem doma s jeho synem? Musela jsem se ho zeptat na rovinu. „Ty už tu nebydlíš? Všimla jsem si, že tu nespíš, tak nezastírej.“
Tvářil se pobaveně. Prý si už říkal, že si ani nevšimnu. Chodí spát ke svým rodičům. Má tam klid, teplé jídlo a kamarády za rohem. Zastyděla jsem se, protože jsem asi udělala chybu. Dala jsem sice do mateřství vše, ale zapomněla jsem, že jsme rodina. S manželem jsem prostě přestala počítat. Snad to ještě půjde napravit.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




