
Když Pavel objevil účtenku za drahé hodinky, myslel si, že je manželka koupila pro svého milence. Pohádal se s ní a ona mu řekla pravdu – hodinky byly pro Pavla. Jak to ovlivnilo jejich vztah?
Pracuji v IT oddělení, mám rád svůj klid a stabilitu. Moje manželka Milena byla vždycky můj opak – energická, společenská a plná života. Dřív mě to fascinovalo, teď mě to znepokojuje. Stále častěji chodí večer ven, vrací se pozdě a telefon si nosí i do koupelny. Když jsem před pár dny hledal v jejím šuplíku náhradní nabíječku, našel jsem účtenku za opravdu drahé hodinky. Stály víc, než vydělám za měsíc. Já hodinky nenosím. Pro koho tedy byly?
Moje pochybnosti sílily
V práci jsem se svěřil kolegovi Mirkovi. Ten se mi v podstatě vysmál, prý si mě s drahými hodinkami na ruce nedokáže představit. A připomněl mi, že od Mileny k Vánocům dostávám leda tak ponožky nebo trenky. Jeho cynické poznámky jen potvrdily mé nejhorší obavy. Všechno do sebe najednou zapadalo – ty její tajnosti s telefonem, pozdní návraty a teď drahý dárek pro někoho jiného.
U večeře jsem se snažil působit klidně, i když ve mně všechno vřelo. „Viděl jsem v reklamě nějaké slevy na hodinky,“ prohodil jsem. Milena jen pokrčila rameny a s hraným úsměvem odpověděla, že se v hodinkách vůbec nevyzná. Přitom účtenka byla z luxusního hodinářství v centru města a z minulého týdne.
Když jsem se zeptal, co dělala odpoledne, odbyla mě neurčitou odpovědí o nákupech s kamarádkou. Každé její slovo jen posilovalo mé přesvědčení, že mi lže a že se mi hroutí celý svět.
Pro koho je ten dárek?
Jednoho dne jsem se vrátil z práce dřív. Zaslechl jsem ji, jak si s někým šeptá do telefonu v ložnici. „Neboj, on nic neví... Doufám, že bude mít radost,“ říkala potichu a smála se.
To byla poslední kapka. Vtrhl jsem do pokoje. „S kým jsi to mluvila?“ vyjel jsem na ni. „Našel jsem tu účtenku! Pro koho jsou ty drahé hodinky?!“
Milena ztuhla a podívala se na mě, jako bych ji obvinil z vraždy. Mlčela. Jen seděla na posteli a dívala se do země. Po chvíli ticha konečně promluvila. „To měl být dárek... pro tebe, Pavle.“ Nervózně jsem se zasmál. „Jasně, protože já přece nosím hodinky k teplákům.“
Ztratil jsem její důvěru
Milena beze slova sáhla do nočního stolku, vytáhla malou krabičku zabalenou ve vánočním papíru a položila ji na postel. „Před rokem jsi v jedné reklamě viděl přesně tyhle hodinky a jen tak jsi prohodil, že by se ti líbily. Pamatuješ?“ Ztuhnul jsem. Matně jsem si vzpomínal. „Celou tu dobu jsem na ně šetřila, brala jsem si i práci navíc. Chtěla jsem ti dát něco víc než jen ponožky. Dokázat ti, že tě poslouchám. Že tě miluju...“
„Mileno, já... nevím, co to do mě vjelo. Omlouvám se,“ zašeptal jsem. Jen přikývla. „Nejde jen o tu účtenku,“ řekla klidně. „Ty sis o mně myslel to nejhorší. Nedal jsi mi šanci to vysvětlit. Nevěřil jsi mi.“
Styděl jsem se, protože měla pravdu. „Dnes spíš na gauči,“ dodala a odešla do ložnice. Zůstal jsem sám a došlo mi, že důvěra se nerozpadá kvůli velkým zradám, ale drolí se v malých chvílích, kdy se přestanete ptát a začnete si domýšlet. Nevím, jestli mi někdy odpustí, ale vím, že to, co jsem udělal, se bude jen těžko napravovat.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




