Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeAnnu nedávno zklamali hned dva důležití lidé. Svou nejlepší kamarádku totiž přistihla, jak líbá jejího manžela. Ukázalo se, že to nebyla náhoda, ale něco víc je mezi nimi už dlouho.
Petru jsem poznala na střední škole. Vždy byla elegantní, vyrovnaná, jako by měla vše pod kontrolou. Já jsem byla citlivější, někdy až příliš upřímná. Občas mezi námi probleskl náznak rivality – ona měla skvělou kariéru, já šťastné manželství – ale nikdy jsem nepochybovala, že jsme si blízké.
Kamarádka slavila čtyřicátiny
Ten den Petra slavila čtyřicáté narozeniny. S hrdostí jsem zabalila dárek – elegantní náhrdelník, který se k jejímu stylu dokonale hodil. Napadlo mě, že jí ještě zavolám. „Tak co, připravená na večer svého života?“ škádlila jsem ji.
„Já jsem vždycky připravená,“ odpověděla. „Otázka je, jestli ty zvládneš držet se mnou krok.“
„Neboj, to zvládnu. Ledaže bys zase tancovala s mým mužem déle než se mnou.“
„Ale prosím tě... Vždyť víš, že je to jenom legrace.“
Usmála jsem se, i když v jejím hlase jako vždy zaznívala drobná jiskřička soutěživosti. Přesto jsem věřila, že dnes budeme slavit spolu – jako nejlepší kamarádky.
Přistihla jsem je
Přestože se blížil večer, na terase bylo teplo. Žárovky pověšené podél zábradlí vrhaly měkké, zlatavé světlo. Stála jsem u stolku, nalévala si další sklenku vína, když jsem koutkem oka zahlédla mého manžela Marka s Petrou. Otočila jsem se... a uviděla TO. Naklonili se k sobě a políbili se. Viděla jsem, jak pramen Petřiných vlasů sklouzl po Markově tváři, jak její prsty jemně sevřely jeho předloktí.
Měla jsem pocit, jako by mě někdo polil studenou vodou. Pomalu jsem se vydala k nim a s každým krokem cítila, jak ve mně narůstá napětí. Zastavila jsem se těsně u nich a klidným, ale pevným hlasem jsem řekla: „Opravdu? Přímo přede mnou?“
Petra se pousmála. Pevně jsem sevřela skleničku a vylila jí víno na halenku. Podívala se na mě a ledovým tónem pronesla: „Ty jsi vždycky uměla zkazit každou párty.“
Podle manžela to nic nebylo
Chtěla jsem jí odpovědět, ale zrovna tehdy vyšlo na terasu několik hostů. Chvíli jsme na sebe jen tiše hleděly. Potom jsem vešla dovnitř. Marek stál u kuchyňské linky, opřený jako někdo, kdo čeká, až přejde bouře.
„Řekni mi, že to byla náhoda,“ vyhrkla jsem tiše, ale neústupně.
„Nemusíš všechno tak dramatizovat,“ řekl, jako by to chtěl uzavřít tou jedinou větou.
„To není odpověď,“ přistoupila jsem blíž. „Viděla jsem vás...“
Mlčel a předstíral, že si upravuje manžetu košile. Tenhle jeho zvyk jsem znala až moc dobře – kdykoli nevěděl, co říct, začal něco dělat s rukama.
Neviděla v tom problém
V hlavě se mi promítaly obrazy z minulosti: pohledy, které si vyměňovali u společných večeří, vtipy, kterým rozuměli jen oni dva. Tehdy jsem si to vysvětlovala tím, že se prostě mají rádi jako přátelé. Teď ty chvíle zapadaly do jiného obrazu – takového, kde už dávno překročili hranice. „Aspoň jednou řekni pravdu,“ zašeptala jsem.
Jen si povzdechl, jako bych problémem byla já, a ne to, co jsem právě viděla. Na oslavě jsem zůstala, i když každá buňka mého těla křičela, ať odejdu. Sedla jsem si ke stolu v rohu terasy, se sklenkou v ruce, a sledovala lidi, kteří se smáli, tančili a povídali si. Petra se mezi nimi pohybovala s jistotou hostitelky, která ví, že večer patří jí.
Dívala jsem se na ni a přemýšlela, jak dlouho už to trvá mezi ní a Markem. Pak mě ze zamyšlení vytrhl její hlas, který zněl jako kázání: „Možná by ses měla naučit trochu víc uvolnit.“
„A možná by ses měla naučit nelíbat cizí manžely,“ odpověděla jsem klidně, i když mi srdce bušilo až ve spáncích.
Krátce se pousmála, vypadalo to, jako kdyby mě litovala. „Ty tomu nerozumíš...“ pronesla.
To, co udělala, nebyla náhoda ani chvilková slabost. Bylo v tom něco promyšleného, jako by mi chtěla dokázat, že může vstoupit do mého života, kdykoli se jí zachce, a vzít si z něj to, co je pro mě nejdůležitější.
Byla jsem v šoku
Z oslavy jsem odešla, aniž bych se s kýmkoli rozloučila. Noční vzduch byl chladný, přesto mě nedokázal probrat. Hlavou mi běžely vzpomínky na všechny roky našeho přátelství – chvíle, kdy se mnou Petra soutěžila, vynucovala si pozornost, zpochybňovala moje rozhodnutí drobnými poznámkami. Tehdy jsem to brala jako součást její povahy. Teď jsem to viděla jako součást dlouhé hry, která právě dospěla do finále.
Druhý den jsem jí zavolala. „Chci vědět proč,“ řekla jsem bez pozdravu.
„Protože jsem mohla,“ odpověděla klidně a zavěsila.
Marek seděl v obýváku a zíral do telefonu. Posadila jsem se naproti němu a upřeně jsem se mu dívala do očí. „Miluješ ji?“ zeptala jsem se.
Odložil telefon na stůl a promnul si tvář rukou. „To není tak jednoduché...“
„Jednoduché je to, že jsi to udělal...“
Řekl, že Petra byla vždycky nablízku, že to neplánoval, ale stalo se. V jeho hlase nebyla lítost, jen únava a snaha vyhnout se hádce. Cítila jsem prázdnotu, ale zároveň zvláštní úlevu – konečně jsem přestala věřit, že naše manželství bylo takové, jaké jsem si ho představovala...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
