Facebook
Instagram
Petrovi rodina zprotivila Vánoce. Rodiče se hádali a předháněli se, kdo koupí lepší nebo větší dárky. Proto Vánoce přestal slavit, dokud v jeho životě nedošlo k osudovému zvratu, který ho donutil negativní postoj přehodnotit.
Když se naši v mých šestnácti rozvedli, začal jsem nenávidět Vánoce. Z klidných svátků, které jsme trávili především doma, protože většina příbuzných je roztahaných po celé republice, se najednou stalo bitevní pole. Hned první Vánoce se rodiče pohádali o to, u koho s bráchou budeme, a ten rok jsem na tyhle svátky zanevřel.
V dalších letech to neprobíhalo o nic lépe, ale aspoň už jsem byl dospělý, abych rodičům řekl, že Vánoce prostě neslavím, že za to můžou oni a ať si je oslaví se svými novými partnery a rodinami a mě nechají na pokoji. Bylo mi tenkrát dvacet, byl jsem v prváku na výšce a doufal jsem, že tím jsou pro mě Vánoce vyřešené jednou pro vždy.
Na vánočním večírku jsem poznal sympatickou holku
Na vánočním večírku naší fakulty jsem potkal Moniku. Vypadala jako ten typ holky, které bych si normálně nevšiml, protože byla navlečená ve vánočním svetru, na hlavě sobí parohy a brýle ozdobené flitry. Vánoční freak, jak jsem těmhle lidem v duchu říkal. Ale nemohl jsem ji přehlédnout, když do mě vrazila a polila mě vaječným koňakem.
“Skvělý, teď budu smrdět jako Vánoce až do Novýho roku,” naštval jsem se, ale Monika si se mnou začala povídat a očistila mi triko, omlouvala se a pozvala mě na pití. Nakonec jsme spolu strávili celý večer, povídali si a smáli se lidem v ošklivých, kýčovitých vánočních svetrech. Byl to jeden z nejlepších vánočních večírků, jaké jsem kdy zažil.
Když jsem se ráno probudil u sebe na koleji, nemohl jsem na Moniku přestat myslet. Hrozně jsem ji chtěl vidět, mluvit s ní. Odmítal jsem si to přiznat, ale zamiloval jsem se až po uši. Zavolal jsem jí. Oznámila mi, že se zrovna balí, protože odjíždí za rodinou do Krkonoš slavit Vánoce. Hned se mě zeptala, jestli bych nechtěl jet taky. Já a slavit Vánoce? Ale nemohl jsem si pomoct.
Ukázala mi, že Vánoce nemusí být tak špatné
S Monikou jsme se potkali na nádraží. Vlak byl úplně narvaný a já neměl na rozdíl od Moniky místenku. Rozhodla se svoje místo nechat starší paní a stála se mnou celou cestu. V Trutnově na nás čekal její táta. Přivítal mě, jako by už o mně někdy slyšel, jako bych patřil do rodiny. Jeli jsme ještě další hodinu, když mi došlo, že nemám žádné dárky. Vánoce jsem tři roky neslavil.
“S tím si starost nedělej, Petře, my si dárky nedáváme. Prostě se sejdeme jako rodina a společně odpočíváme, jíme, koukáme na pohádky a je nám dobře,” uklidňovala mě Monika. Nechápal jsem, že to takhle někdo opravdu má, ale ta představa se mi zamlouvala víc než svátky s mými vystresovanými rodiči, kteří se nikdy nepřestali předhánět v tom, kdo nám koupí lepší, větší a dražší věci.
Na chatě v Krkonoších jsem s Monikou zůstal až do Nového roku. Vrátili jsme se společně i zpět do školy a dodnes slavíme Vánoce přesně takhle - bez dárků, bez velkých gest, ale společně v klidu na chalupě s lidmi, se kterými je zábava a se kterými je nám fajn.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
