Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Petr si myslel, že mu rodina na dovolené pomůže zapomenout na náročný rozchod. Po několika dnech ale pochopil, že ho sestra k moři zavolala z úplně jiného důvodu.
Když se se mnou Linda rozešla po pěti letech vztahu, měl jsem pocit, že se mi zhroutil svět. Bylo mi pětatřicet, plánoval jsem svatbu, hypotéku a rodinu, a místo toho jsem najednou seděl sám v poloprázdném bytě, ze kterého si odvezla i ten kávovar, co jsme dostali k Vánocům. Byl jsem na dně. Trávil jsem večery zíráním do zdi a litováním se.
Sestra mě pozvala na dovolenou
Moje starší sestra Klára se na to nemohla dívat. Vždycky byla ta ráznější, ta, co měla život pevně v rukou. Jednoho dne mi prostě zavolala a oznámila mi, že takhle to dál nejde.
„Péťo, přece nebudeš sedět doma a brečet do polštáře,“ řekla mi do telefonu tónem, který nepřipouštěl odpor. „Příští týden jedeme s Martinem a dětmi do Chorvatska. Máme v apartmánu volný pokoj. Pojedeš s námi, ať přijdeš na jiné myšlenky. Pomůžeš nám s dětmi na pláži a večer si dáme víno. Bude to fajn.“
Znělo to jako přesně to, co jsem potřeboval. Vypadnout z Prahy, nemuset myslet na Lindu a strávit čas s rodinou. Souhlasil jsem. Zaplatil jsem si letenku, protože oni jeli autem a já se k nim měl připojit až na místě, a těšil se na odpočinek.
Chtěla, abych utrácel
První dny se zdály být přesně takové, jaké Klára slibovala. Moře bylo čisté, děti – osmiletý Lukáš a pětiletá Ema – byly nadšené, že mají strejdu jen pro sebe. Hráli jsme si v písku, stavěli hrady a já na chvíli opravdu přestal myslet na to, jak moc mi Linda chybí.
První náznak toho, že tahle dovolená nebude tak úplně o mém zotavení, přišel hned druhý den odpoledne. Šli jsme z pláže a děti začaly škemrat o zmrzlinu.
„Péťo, ty jsi teď ten svobodný a bez závazků,“ mrkla na mě Klára a postrčila děti mým směrem. „Nemáš hypotéku, neživíš rodinu. Udělej dětem radost, strejdo.“
Usmál jsem se a koupil čtyři obří zmrzliny za dvacet eur. Nedělalo mi to problém. Měl jsem dobrou práci a opravdu jsem neměl hluboko do kapsy.
Nechali mě za všechno platit
Každý den jsme chodili na večeři do místních taveren. Můj švagr Martin si rád dopřával. Objednával čerstvé ryby, drahé víno a předkrmy pro celý stůl. Když ale přišel číšník s účtem, děly se zvláštní věci.
Martin se většinou zvedl a šel na toaletu, nebo se zapovídal s dětmi, jako by vůbec nevnímal, co se děje. Klára se podívala na lístek, povzdechla si a podívala se na mě.
„Ty jo, letos docela podražili,“ řekla u třetí večeře a začala se pomalu přehrabovat v kabelce. „Já mám jenom pětistovku a nechtějí mi to rozměnit. Péťo, nevezmeš to dneska ty? Zítra tě zveme my.“
Zaplatil jsem. Účet byl na víc než sto eur. Další den na pláži jsem platil lehátka, protože Martin „nechal peněženku v apartmánu“. Odpoledne jsem platil půjčení šlapadla, protože „ty nemáš děti, tobě se to na účtu tolik neprojeví“.
Začal jsem si uvědomovat, že moje přítomnost na téhle dovolené nemá jen terapeutický účel. Stal jsem se chodícím bankomatem.
Snažil jsem se to přehlížet. Říkal jsem si, že jsem přece na dovolené, mám je rád a peníze budou a my nebudeme. Ale napětí ve mně rostlo. Klára už ani nepředstírala, že by chtěla něco platit. Prostě automaticky čekala, že vytáhnu kartu.
Chvíle, kdy mi došla trpělivost
Všechno vyvrcholilo předposlední den. Klára vymyslela, že si pronajmeme malý motorový člun i s kapitánem a pojedeme na celodenní výlet po okolních ostrovech. Znělo to skvěle. Cena už méně – tři sta eur na den.
„To bude pro děti zážitek na celý život,“ rozplývala se Klára u snídaně.
Došli jsme do přístavu, kde na nás čekal usměvavý Chorvat s lodí. Pomohl dětem na palubu a pak se obrátil na nás s tím, že by rád dostal zaplaceno předem, jak je zvykem.
Martin stál opodál a fotil si racky. Klára sáhla do plážové tašky. Přehrabovala se v ní. Trvalo to pět vteřin, deset vteřin. Pak se na mě podívala s výrazem naprostého zoufalství.
„Péťo... já jsem asi nechala peněženku na pokoji,“ vyhrkla a nasadila omluvný úsměv. „Vůbec ji tu nemám. Zaplatíš to, prosím tě? Já ti to pak pošlu na účet, slibuju.“
Díval jsem se na ni a v tu chvíli ve mně něco prasklo. Vzpomněl jsem si na všechny ty večeře, zmrzliny, lehátka a drinky. Na to, jak mi celou dobu podsouvala, že jsem ten bohatý bezdětný bratr, co má povinnost je sponzorovat.
„Ne,“ řekl jsem klidně, ale nahlas.
Klára ztuhla. „Co prosím?“
„Řekl jsem ne, Kláro. Já ten výlet platit nebudu. Zaplatil jsem za vás večeře, platil jsem všechno na pláži. Tohle platit nebudu. Byl to tvůj nápad.“
Konec rodinné idyly
„Ale Péťo, přece teď nezkazíš dětem výlet,“ zasyčela na mě tiše, aby to kapitán neslyšel. „Já ti ty peníze dám!“
„Tak ať to zaplatí Martin,“ ukázal jsem na švagra, který najednou přestal fotit racky a tvářil se velmi nejistě. „Určitě má u sebe kartu.“
Nastalo hrobové ticho. Kapitán přešlapoval z nohy na nohu a děti se na nás zmateně dívaly z lodi. Martin nakonec pomalu přišel, vytáhl z kapsy telefon a pípl s ním o terminál. Kupodivu to fungovalo.
Výlet na lodi byl naprostá katastrofa. Klára se mnou nepromluvila ani slovo. Martin se tvářil uraženě a já seděl na přídi, díval se do vln a cítil směs úlevy a hrozného smutku.
Po návratu do apartmánu jsem si sbalil věci.
„Co děláš?“ zeptala se Klára, když mě viděla s kufrem.
„Jedu domů,“ odpověděl jsem. „Myslím, že jste ze mě dostali už dost. Odpočinul jsem si, děkuju za pozvání.“
Cesta na letiště byla dlouhá. Seděl jsem v taxíku a přemýšlel o tom, jak se věci někdy vyvinou. Jel jsem si vyléčit zlomené srdce z rozchodu a místo toho jsem přišel o iluze o vlastní rodině. S Klárou jsme si od té doby nepsali. Možná čeká, až se jí omluvím. Ale já se neplánuju omlouvat. A už vůbec neplánuju platit za to, aby mě měl někdo rád.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
