Simona (42): Manžel chtěl na dovolené sedět u vody a čekat na ryby. Tak jsem sedla na kolo a našla parťačky na dámskou jízdu

Když jsme se s manželem bavili o letní dovolené, měla jsem v hlavě jasnou představu. Chtěla jsem pohyb, čerstvý vzduch a trochu dobrodružství.

„Co kdybychom letos vyrazili na kola? Šumava je prý v červenci nádherná. Ty slatě, hluboké lesy, spousta cyklostezek,“ navrhla jsem nadšeně a představovala si, jak nám vítr čechrá vlasy.

Manžel chce jinou dovolenou než já

Můj manžel Vašek se na mě podíval, jako bych právě navrhla let na Měsíc. Opatrně odložil příbor a povzdechl si.

„Simi, víš dobře, že přes léto chci mít klid. Mám v plánu pronajmout si chatičku u rybníka, vzít pruty a týden jen sedět a koukat na splávek. Žádné kopce, žádný pot, žádný stres. Ty si klidně jezdi na kole kolem vody, ale mě od vody nedostaneš.“

Jeho slova mě zasáhla víc, než jsem čekala. Celé roky jsem se přizpůsobovala. Když on chtěl k moři, jeli jsme k moři. Když chtěl na chatu, jeli jsme na chatu. Já si vždycky vzala knížku a dělala mu společnost.

Ale letos se ve mně něco zlomilo. Nechtěla jsem zase sedět na břehu a čekat, až se něco stane. Chtěla jsem žít.

Jolana (33): Dovolená s přáteli mi otevřela oči. Došlo mi, že jsem semetrika a můj muž podpantoflák

Konec kompromisů

Několik dní jsem o tom přemýšlela. Myšlenka na to, že strávím týden odháněním komárů a sledováním tiché vodní hladiny, mě naplňovala smutkem.

Jednoho večera jsem si sedla k počítači a začala hledat. Ani nevím, co přesně jsem zadala do vyhledávače, ale objevila jsem diskusní skupinu na sociální síti. Byly v ní ženy, které hledaly parťačky na dovolenou na kolech. Cíl: Šumava. Náročnost: pro odhodlané nadšenkyně.

Srdce se mi rozbušilo. Nikdy jsem nic podobného neudělala. Odjet s partou úplně cizích žen? Co když na mě budou moc rychlé? Co když si nebudeme mít co říct? Co když je to celé obrovská hloupost?

Ale pak jsem se podívala na svůj starý batoh v koutě a na cyklistické rukavice, které jsem loni použila asi dvakrát. Ruka mi sama sjela na myš a klikla na tlačítko pro odeslání zprávy.

„Ahoj, ráda bych se přidala. Mám kolo a spoustu odhodlání. Vezmete mě do party?“ napsala jsem a hned vzápětí jsem toho trochu litovala.

Odpověď přišla za pět minut. Byla od ženy jménem Klára, která celou akci organizovala. Přivítala mě s obrovským nadšením. V ten moment bylo rozhodnuto.

Klára (40): Manžel mě na dovolené ignoroval, dokud se do toho nevložila tchyně

Jedu na Šumavu

Další den jsem vyrazila do sportovních potřeb. Chtělo to nějaký symbol nového začátku. Koupila jsem si zbrusu novou, zářivě žlutou helmu. Byla lehká, moderní a cítila jsem se v ní jako opravdová závodnice. Když jsem s ní přišla domů, Vašek zrovna kontroloval své rybářské pruty.

„Co to máš?“ zeptal se a zvedl obočí.

„Novou helmu. Jedu na Šumavu. S partou žen, které jsem našla na internetu. Ty si užij rybaření, já si užiju kopce,“ řekla jsem a překvapilo mě, jak pevně můj hlas zněl.

Vašek nic neřekl. Jen na mě chvíli zíral a pak pokrčil rameny. Možná si myslel, že to vzdám už na nádraží.

Eliška (61): Vysněná dámská jízda se změnila v osamělé peklo. Zhrzenou kamarádku jsem po návratu domů vymazala ze života

Tváří v tvář neznámým ženám

Cestou vlakem jsem byla plná nervozity. Sledovala jsem ubíhající krajinu a svírala řídítka svého horského kola. Na domluveném místě v Železné Rudě už stály čtyři ženy. Jakmile mě uviděly v mé zářivě žluté helmě, začaly mávat.

Byla tam Klára, energická žena s jiskrou v oku, Martina, která měla neustále úsměv na tváři, a sestry Eva a Lenka. Všechny byly zhruba v mém věku a každá z nich měla svůj vlastní důvod, proč vyrazit do přírody s neznámými lidmi.

Brzy jsme zjistily, že nás spojuje mnohem víc než jen láska k cyklistice. Všechny jsme tak trochu utíkaly před stereotypem každodenního života.

„Tak co, dámy, šlápneme do toho?“ zavelela Klára a ukázala směrem k prvnímu stoupání.

Už po prvních kilometrech mi došlo, že to nebude procházka růžovým sadem. Šumavské kopce jsou táhlé a neúprosné. Vzduch voněl jehličím a vlhkou zeminou. Slyšela jsem jen pravidelné oddechování a tiché bzučení pneumatik na asfaltu.

Eliška (58): Celý život jsem chtěla pro dceru to nejlepší. Až na dovolené jsem pochopila, jak moc jsem se mýlila

Výlet na kole mi dal zabrat

Největší zkouška přišla druhý den. Plán byl jasný: vyjet na Poledník. Už od rána jsem věděla, že to bude náročné. Cesta stoupala a stoupala. Slunce se opíralo do našich zad a já cítila každý sval ve svém těle.

„Tohle nezvládnu,“ blesklo mi hlavou, když se přede mnou objevila další zatáčka, za kterou následoval ještě prudší kopec.

Zastavila jsem a opřela se o řídítka. Chtěla jsem to vzdát. Chtěla jsem se otočit, sjet dolů, sednout si do nejbližší cukrárny a počkat na ostatní. V tu chvíli u mě přibrzdila Martina.

„Je to dřina, viď?“ usmála se chápavě. „Taky už toho mám plné zuby. Ale víš co? Nahoře je ten nejkrásnější výhled. A navíc, děláme to jen samy pro sebe. Nejsme tu, abychom trhaly rekordy. Jedeme svým tempem.“

Její slova mě uklidnila. Napila jsem se vody, zhluboka se nadechla šumavského vzduchu a znovu nasedla. Šlapala jsem pomalu. Každé otočení pedálů bylo vítězstvím nad mou vlastní pohodlností. Nemyslela jsem na to, co dělám špatně, nemyslela jsem na Vaška u rybníka, myslela jsem jen na to, jak silná vlastně jsem.

Když jsem konečně dorazila na vrchol, ostatní už tam byly a přivítaly mě potleskem. Ten pocit byl k nezaplacení. Stála jsem tam, opřená o kolo, dívala se do nekonečných lesů a uvědomila si, že jsem právě překonala sama sebe. Ta hrdost se nedala s ničím srovnat.

Jana (34): Manžel letěl k moři, já šla s batohem do Krkonoš. Prospělo nám to oběma

Výhled k nezaplacení

Zbytek dovolené utekl neuvěřitelně rychle. Večery jsme trávily povídáním o svých životech a hodně jsme se nasmály. Zjistila jsem, že nezávislost není o tom někoho opustit, ale najít znovu sebe samu. Naučila jsem se, že se nemusím bát vyrazit do neznáma.

Když jsem se vracela domů, byla jsem unavená, nohy mě bolely, ale v duši jsem cítila neskutečný mír a radost. Otevřela jsem dveře od bytu. Vašek seděl v křesle, televize běžela jako obvykle.

„Tak jaké to bylo?“ zeptal se, když mě uviděl s kolem ve dveřích.

„Bylo to fantastické,“ odpověděla jsem s úsměvem. Svou žlutou helmu jsem položila na stůl. „Příští rok jedu zase. A víš co? Možná pojedu na celých čtrnáct dní.“

Vašek se na mě podíval a já v jeho očích viděla něco nového. Respekt. Možná si uvědomil, že už nejsem ta žena, která bude vždy jen tiše sedět na břehu. A já jsem věděla, že od té doby už pojedu vždycky s větrem v zádech.

Kristýna (63): Syn se snachou nás připravili o vysněnou dovolenou, aby měli klid od dětí. Nenechala jsem si to líbit

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].