Petr (39): Dělám si starosti o starší manžele ze sousedství. V poslední době je u nich až podezřelé ticho

Bydlím ve třetím patře paneláku, který už má svá nejlepší léta za sebou. Je to ten typ domu, kde slyšíte, když si někdo ve vedlejším bytě kýchne. Sousedů si nevšímám a oni si nevšímají mě. Až na starší manželský pár v bytě nade mnou. Neznal jsem je, ale znal jsem jejich denní rytmus – pravidelné šoupání židle v sedm ráno, pískání konvice chvíli po osmé a tiché tóny klasické hudby přesně v půl osmé večer. Byli zvukovou kulisou mého domova a snad i jakousi uklidňující jistotou.

Tibor (55): Sledoval jsem sousedův boj s rakovinou a od té doby chodím na prevenci. Nechci dopadnout stejně

Překvapivé ticho

Jednoho rána jsem si uvědomil, že je něco jinak. Obvyklé zvuky od sousedů se neozvaly. Čekal jsem na šoupání židle, na konvici, ale nic. Uplynul celý den a pak další. Ticho z horního bytu začalo být ohlušující a znepokojivé. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že odjeli na návštěvu k dceři nebo do lázní, ale něco mi na tom nesedělo. Neviděl jsem je odcházet, neslyšel jsem žádné balení kufrů, žádné kroky na chodbě.

Po třech dnech ticha, které narušovalo můj vlastní klid, jsem se rozhodl, že musím něco udělat. Několikrát jsem si v hlavě přehrával, co řeknu, aby to znělo přirozeně, ale každý nápad mi připadal trapný. Nakonec jsem se odhodlal, vystoupal o patro výš a zaklepal na jejich dveře.

Líza (29): Vytvořila jsem si osobní blog. Když jsem napsala příběh o sousedovi, jeho reakce mě šokovala

Došla mi slova

Otevřel mi soused. Byl pohublý, bledý a vlasy měl rozcuchané, jako by několik nocí nespal. V ruce svíral otlučený hrnek, ze kterého se mu vylila káva na košili, ale zdálo se, že to vůbec nevnímá.

Vykoktal jsem něco o dveřích do sklepa, ani nevím, co mě to napadlo. Díval se na mě prázdným pohledem, jako by k němu moje slova putovala z velké dálky. Po chvíli ticha, které se zdálo nekonečné, zašeptal: „Manželka v neděli zemřela. Nechce se mi mýt nádobí.“

Ztuhl jsem a nezmohl jsem se na jediné slovo. Jen jsem něco zamumlal, snad omluvu, a rychle jsem se otočil a sešel zpátky do svého bytu. Slyšel jsem, jak se dveře bytu nade mnou zavřely. Ticho, které následovalo, bylo jiné – těžké a plné bolesti.

Bořivoj (49): Už toho mám dost. Soused si ode mě neustále něco půjčuje a vrací mi to rozbité

Už není sám

Nemohl jsem se soustředit na čtení ani na televizi. Před očima jsem měl obraz zlomeného souseda s tím prázdným pohledem. Po hodině sezení a zírání do zdi jsem vstal, oblékl se a vyšel ven. Nohy mě samy zavedly do malé cukrárny na rohu. Koupil jsem dva jablečné koláče a vrátil se domů.

Jeden kousek jsem si nechal a druhý jsem odnesl o patro výš. Když mi soused otevřel, byl ještě bledší než předtím. Beze slova jsem mu podal krabičku s koláčem. Podíval se na ni, pak na mě, a v jeho očích se na okamžik mihl záblesk porozumění. Vzal si krabičku, mlčky přikývl a zavřel dveře.

Vrátil jsem se do svého bytu. Měl jsem pocit, že jsem udělal jedinou věc, kterou jsem mohl – dal jsem najevo, že tu prostě jsem. Vím, že někdo nade mnou sedí sám doma, ale už se snad necítí tak úplně sám.

Milada (47): Skamarádili jsme se s novými sousedy, jenže pak se nám začaly ztrácet věci. To, co jsme nakonec zjistili, nám vyrazilo dech

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].