Tadeáš (70): Můj syn kroutí hlavou nad tím, co jsem začal dělat v sedmdesáti. On už mě odepsal, ale já chci pořád žít

Jsem bývalý technik dopravních staveb. Celý život jsem plánoval objížďky, mrznul na stavbách a nadával si pod vousy, když se něco pokazilo. Byl jsem v tom dobrý. Ale největší pýchou mého života byla moje manželka Jana. Byli jsme spolu víc než čtyřicet let. Když odešla, zůstalo po ní prázdno. A já vůbec nevěděl, co s tou prázdnotou mám udělat...

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (65): V důchodu jsem se stala instruktorkou jógy. Nikdy není pozdě začít znovu žít

Chtěl jsem něco změnit

Ze začátku jsem jen přežíval ze dne na den. Vstával jsem brzy, uvařil jsem si čaj a připravil snídani. Pak jsem dlouho seděl v kuchyni. Někdy jsem si četl noviny, jindy jen zíral z okna. Televize hrála, ale já se na ni nedíval.

Můj syn Martin se občas stavil, ale měl svůj život a firmu, takže mu nezbývalo moc času. Moje vnučka Adéla se u mě většinou nudila. Seděla s mobilem v ruce a když jsem jí něco povídal, jen přikyvovala.

Po Janině smrti mě nic netěšilo. Špatně jsem spal. Často jsem se v noci budil, díval se na prázdné místo vedle sebe a cítil jsem, že pokud něco nezměním, bude to můj konec. Jenže jsem vůbec netušil, kde začít.

Mohlo by Vás zajímat:

Běla (65): Můj manžel se v důchodu stal klaunem na sociálních sítích. On je spokojený, ale sousedé se nám smějí

Syn mě podceňuje

Jednoho dne mě navštívil můj starý kamarád Zbyněk. Do ruky mi strčil nějaký leták. Když jsem se nechápavě díval střídavě na něj a na ten leták, ukázal mi barevný inzerát na kurz střihu videa pro seniory. „Podívej, na co jsem se přihlásil. Pojď do toho se mnou,“ řekl.

Vybuchl jsem smíchy. „Já a počítač? Vždyť se neumím ani přihlásit do internetového bankovnictví.“

„No právě proto,“ zabručel Zbyněk. „Naučíš se něco nového. Nemůže ti to uškodit. A třeba ti to pomůže.“

„A co bych jako stříhal?“ kroutil jsem hlavou.

„Můžeš natočit cokoliv. Vnučku, svoje vzpomínky, klidně i to, jak si vaříš čaj. Nejde o obsah, ale o to, abys něco dělal.“

Nevěděl jsem, jestli mě ten nápad víc odpuzuje, nebo zajímá. Já a nějaký program... tahat myš po podložce, klikat na stovky podivných ikonek...

Večer jsem se o tom zmínil synovi. „Ty a kurz střihu videa?“ rozchechtal se. „Tati, to je jako učit slepici lyžovat. Kdyby sis sedl k počítači, tak ho spíš rozbiješ.“

Zabolelo mě to, ale nic jsem neřekl. Celý večer jsem přemýšlel nad jeho reakcí. Všichni ve mně viděli dědka, který už jen čeká na konec. Jenže já najednou pocítil, že nechci být takový dědek. Chci udělat něco, co by ode mě nikdo nečekal...

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (64): Myslela jsem, že už mě nic nečeká. Kamarádka mi ukázala, že život v důchodu může být zábava

Konečně dělám něco smysluplného

První lekce mě vyděsila. Místnost byla plná lidí v mém věku a všichni byli stejně ztracení jako já. Lektor, mladý kluk s plnovousem a kšiltovkou, mluvil nějakým cizím jazykem. Padala z něj slova jako timeline, rendering a export. Psali jsme si poznámky, i když jsme netušili, o čem je řeč.

Po kurzu jsem byl vyčerpaný, ale zvláštním způsobem spokojený. Po několika týdnech jsem se do toho dostal. Začal jsem procházet staré fotky, videa z mobilu, dokonce i z VHSek. V hlavě se mi začal rodit nápad – udělám film o Janě.

Jedno odpoledne jsem poprosil vnučku, jestli by mi nepomohla. Sedla vedle mě k počítači. „Ty to fakt děláš?“ zeptala se překvapeně.

„Fakt,“ odpověděl jsem a pustil jí pár ukázek, které jsem už sestříhal.

Neřekla nic, jen mi pomohla s přechody a hudbou. Když odcházela, tiše pronesla: „Jde ti to fakt dobře, dědo.“

Ten večer jsem seděl u počítače dlouho a stříhal jsem pár minut, na kterých je moje manželka. Našel jsem je na starém záznamu z dovolené. Cítil jsem, že dělám něco smysluplného.

Mohlo by Vás zajímat:

Vladislav (72): Ve stáří jsem znovu chtěl ochutnat život a oženit se. Naše děti s tím ale nesouhlasí

Syn je na mě pyšný

Na konci semestru nás čekala slavnostní premiéra našich filmů. Všichni účastníci kurzu promítali své výtvory. Většinou to byla videa z dovolené, záběry s vnoučaty, vtipné momenty. Když přišla řada na mě, třásly se mi ruce. Na plátně se objevily první záběry – fotky z mládí, svatba, společné výlety. V pozadí tiše hrála naše svatební píseň.

Seděl jsem stranou a díval jsem se na tváře lidí. Někteří si utírali oči. Když film skončil, chvíli bylo ticho... a pak se ozval potlesk. Cizí lidé ke mně přicházeli a říkali, že byli dojatí, že už dlouho neviděli nic tak silného.

Po nějaké době jsem poprosil vnučku, aby mi pomohla založit si účet na sociálních sítích. Chtěl jsem tam nahrát svůj film. Během pár týdnů měl příspěvek stovky komentářů: „Brečela jsem jako želva... Děkuju, že jste to sdílel... Připomněl jste mi moji babičku...“

Jednoho večera se u mě zastavil Martin. Otevřel jsem mu dveře a on už na prahu řekl: „Jsem na tebe pyšný, tati...“

Neodpověděl jsem. Došla mi slova. Jen jsem se na něj podíval a přikývl. Cítil jsem, že se mezi námi něco změnilo. Pořád jsme byli každý jiný, pořád jsme nemluvili o emocích, ale něco bylo jinak. A já věděl, že tímhle to rozhodně nekončí...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Čestmír (75): Do domova důchodců jsem se těšil. Mají mě tam rádi a tančím víc jak zamlada

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].