
Měl to být romantický víkend v Krkonoších, který rozhodne o jejich společné budoucnosti. Místo klidu a vážných rozhovorů ale Petru čekala chata plná hlučných přátel.
Na tenhle výlet jsem se těšila jako na něco, co má všechno změnit. Věřila jsem, že pár dní v Krkonoších, bez telefonů, práce a přátel, nám konečně pomůže promluvit si o naší společné budoucnosti. S Markem jsme byli dva roky a já už potřebovala vědět, na čem vlastně jsem, jestli plánujeme společné bydlení a zda to se mnou myslí vážně. Dokonce jsem si naivně myslela, že by mě mohl požádat o ruku. Marek slíbil, že pojedeme na chatu jeho strýce jen my dva, budeme sbírat borůvky, vařit si večeře a v klidu si všechno vyříkáme.
Na chatě mě čekalo překvapení
Když jsem v sobotu dorazila k chatě, hned mě zarazila hlasitá hudba linoucí se z otevřených oken. Místo romantického uvítání mě Marek přivítal s pivem v ruce a s úsměvem mi oznámil, že dorazili i kluci. „Tomáš, Jakub a Radek s Olgou. Ve více lidech to bude větší zábava,“ prohlásil, jako by to byla ta nejvýhodnější věc na světě.
Stála jsem tam s batohem na zádech a cítila obrovské zklamání. Všude se válely lahve, z reproduktorů duněl rock a já se musela usmívat na lidi, se kterými jsem víkend vůbec strávit nechtěla.
Cítila jsem se úplně sama
Celý večer mě Marek ignoroval, bavil se jen s kamarády a já seděla na terase, nuceně se smála jejich trapným vtipům a bojovala s pláčem. Druhý den na borůvkách to nebylo o nic lepší. Zatímco se skupinka hlučně bavila a Marek se smál s kluky v čele průvodu, já šla opodál sama.
Tehdy mě dohonila Radkova přítelkyně Olga a v rozhovoru mi nechtěně prozradila, že o tomto společném výletu věděli už dlouho dopředu. V tu chvíli ve mně něco prasklo. Došlo mi, že to nebyla náhoda, ale Markův vědomý plán, jak se vyhnout vážnému rozhovoru se mnou.
Pokus o záchranu vztahu
Večer jsem ho přiměla jít se mnou pro dřevo a konfrontovala ho. Přiznal, že o jejich příjezdu věděl celou dobu, ale prý doufal, že to takhle bude lepší. Cesta domů v neděli proběhla v naprostém tichu. Celý další týden jsem s ním komunikovala jen chladně, až v pátek večer dorazil s kyticí.
„Bál jsem se toho rozhovoru, o kterém jsi mluvila. Myslel jsem, že se tomu ve větší skupině vyhneme,“ omlouval se na mém gauči. Stále nevím, zda náš vztah přežije, ale další výlet už plánuji sama a bez cizí společnosti. Musíme se nejdřív naučit mluvit sami mezi sebou.

