Petra (29): Letos chci potkat toho pravého. Napsala jsem si jasný popis a čekám, až mi ho vesmír pošle

Letos to bude konečně jiné. Rozhodla jsem se, že už nebudu jen doufat, ale že si konečně řeknu přesně, co chci. A hlavně – že z toho nebudu ustupovat. Žádné „nějak to dopadne“, žádné výmluvy, žádné kompromisy, které mě později vytáčejí.

Bára (25): Když jsem si zapomněla peněženku, na nádraží mi jízdenku koupil cizí chlap. A tak jsem poznala svou novou lásku

Napsat si to černé na bílém

Vzala jsem si papír a tužku a napsala jsem si seznam. Ne jen tak ledabyle, ale poctivě, opravdu bod po bodu. Co musí mít můj budoucí chlap za povahu, jaký má být člověk, co od vztahu očekávám. Ty poznámky mám dneska na zrcadle v koupelně, u postele a dokonce v autě a na záchodě. Každý den si je připomínám, aby mi to zůstalo v hlavě. Kdosi mi poradil, že přímo takhle si určitou věc nebo člověka přivolám.

Musí být trpělivý, empatický, vtipný a galantní. Ne někdo, kdo si na to hraje první měsíc, ale někdo, komu je to vlastní. Chci muže, který mě vyslechne, nebude se bát emocí a nebude mít potřebu mě „převychovávat“. Smích je pro mě důležitý, stejně jako pocit bezpečí. A ano, mám i konkrétní představu.

Hnědovlasý, modrooký, vysoký. Zajímavý muž, který má srdce umělce, ale zároveň stojí nohama pevně na zemi. Někdo, kdo má v sobě vášeň, ale taky zodpovědnost. Kdo mě dokáže okouzlit, ale zároveň se o sebe umí postarat. Možná to zní náročně. Jenže já už mám za sebou dost vztahů, které mě naučily hlavně to, co nechci.

Leona (32): Jsem smolař v lásce. Trapas na schůzce mi možná zničí budoucnost

Už jsem poučená

Muže, kteří nevěděli, co chtějí. Takové, kteří slibovali, ale skutek utek. Takové, kteří se báli závazků, nebo mě brali jako samozřejmost. Dlouho jsem si říkala, že musím být tolerantnější, vstřícnější, že vztah je přece taky o ústupcích. Jenže jsem zjistila, že když ustupuji pořád jen já, není mi ve vztahu příjemně.

Letos mi bude třicet. Neberu to jako drama, ale jako hranici, za kterou už nechci opakovat stejné chyby. Chci se usadit. Ne proto, že bych musela, ale proto, že jsem na to konečně doopravdy připravená. Vím, kdo jsem, co nabízím a co potřebuji. Rozhodla jsem se jít tomu naproti.

Více chodím mezi lidi, dávám šanci setkáním, která bych dřív odmítla – ale ne sobě na úkor. Už se nesnažím zapadnout do něčí představy. Chci, aby někdo zapadl ke mně. Když kamarádka viděla moje lístečky na zdech a dveřích, neudržela smích. „Jen si počkej, ještě budeš závidět,“ nenechala jsem se vyvést z míry.

Anna (58): Po smrti manžela jsem se podruhé vdala. Rodina mi nedokáže odpustit, že jsem šťastná s jiným

Vesmír fakt funguje

Možná je to naivní. Možná se vesmír zrovna teď pobaveně usmívá nad mými lístečky a seznamy. Ale víte co? Já tomu věřím. Věřím, že když si konečně dovolím chtít to nejlepší, můžu to taky dostat. Jeden kolega si prý takto popsal bydlení, které hledá. I cenu a nároky, všechno měl všude na očích, stejně jako já. Do roka našel svoje bydlení za super cenu. Věřím tomu!

Letos to prostě vyjde. A pokud ne, aspoň budu vědět, že jsem si sama před sebou nelhala. Jestli je vesmír nakloněn, stačí si přeci jen přát. Vím, že to tak funguje, když na někoho myslím a brzy se potkáme na ulici. Nebo mě napadne, že bych potřebovala nějakou věc a shodou okolností mi přesně takovou donese třeba návštěva. Chce to jen víc věřit a nebýt škarohlíd.

Klára (39): Zamilovala jsem se, ale jeho syn dělá vše pro to, aby nás rozeštval

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].