Radovan (42): Odmala jsem rád vařil, ale rodičům se to nelíbilo. Dnes mám úspěšnou restauraci, ale oni za celou dobu nepřišli

Vařit jsem začal už v osmi letech, protože jídlo, které vařila máma, jsem prostě nedokázal jíst. Bylo to vždycky rozvařené nebo spálené. Nikdo si ale nedovolil odmítnout. A já jsem si tak jednou večer vzal židli, přisunul si ji k plotně a řekl, že si udělám špagety.

Vašek (57): Závislost třicetileté dcery na mých radách zašla příliš daleko. Musel jsem ji odstřihnout

Musel jsem to vzít oklikou

Prostě jsem si tenkrát stáhnul recept z internetu a začal vařit. Máma mě nejdřív od sporáku chtěla odehnat, ale já jí vysvětlil, že si chci udělat jen špagety, tak se nabídla, že mi pomůže. Dokonce jí potom i chutnalo, ale pravidelně mě vařit nenechala, ale já jsem odmítal jíst, co uvařila ona. Rodiče si od té doby mysleli, že jsem vybíravý a že ze sebe dělám něco víc, než jsem.

Na střední jsem chtěl jít na kuchaře, ale rodiče mě nenechali. „Jsi chytrý kluk. Nebudeš plýtvat talentem někde na učňáku. Vaření není kariéra, ale nutnost nebo koníček.“ A tak jsem nastoupil na stavební školu, kterou jsem nenáviděl, ale neměl jsem na výběr a v kuchyni jedné restaurace jsem pracoval jako brigádník. Když jsem odmaturoval, odjel jsem pracovat do zahraničí, kde jsem se opravdu naučil vařit.

Před pěti lety jsem si s kamarádem, kterého jsem poznal ve Švýcarsku, otevřel vlastní bistro v krajském městě. Nejprve jsem to chtěl zkusit ve městě, z kterého pocházím, ale bál jsem se, že by to nevyšlo. Chtěl jsem dělat opravdu dobré jídlo a maloměsto na experimenty není to správné prostředí.

Lenka (49): Dcera se stala matkou ještě před maturitou. Myslela jsem, že si zničila život, ale dokázala nečekané věci

Můj úspěch jim vadí

Rodiče tam nikdy nebyli, ani jednou za pět let. Vždycky přišla nějaká výmluva – táta má bolavá kolena a nechce chodit po schodech, máma nemá ráda hluk v restauracích. Na Vánoce jsem se jich přímo zeptal, kdy konečně přijdou, že bych je rád pozval na oběd jako své hosty. Máma na to řekla, že to určitě někdy stihnou. Slyšel jsem to už mockrát a bylo mi jasné, že na to čas nikdy nebude.

Když se blížily moje narozeniny, rozhodl jsem se je prostě dovézt. Domluvil jsem se s kolegou, že bude vařit, zatímco já budu sedět u oběda s rodinou. Pozval jsem všechny – mou sestru s rodinou, mámu a tátu, babičku, dokonce i nějaké vzdálenější příbuzné, aby se rodiče necítili sami.

Všichni přijeli, dokonce i babička, kterou vyzvedla sestra, ale táta s mámou se na poslední chvíli omluvili, že to nezvládnou, že prý je to moc daleko. Neřekl jsem jim, že budeme jíst v mé restauraci, ale sestra se mi přiznala, že jim to řekla. Dodnes nechápu, proč jim můj úspěch vadí, ale asi jejich názor nezměním.

Darina (20): Roky jsme prosili tátu, aby zhubl. Změnil se až kvůli ženě, kterou sotva znal

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].