Herec Stanislav Zindulka vždy tvrdil, že měl v životě štěstí. Rád poukazoval na své dětství, které bylo po všech stránkách krásné. Byl známý také tím, že nechtěl ukazovat jen svůj herecký talent, ale také "člověčinu". Co to přesně znamenalo? A jaký okamžik v životě ho poznamenal natolik, že odmítl chemoterapii?
Stanislav Zindulka (5. 5. 1932 až 14. března 2019) byl známý herec, který ztvárnil řadu divadelních, filmových i televizních rolí. Svou nesmazatelnou stopu zanechal ve filmu Babí léto, za který získal Českého lva, mnozí diváci si ho zamilovali v roli poštovního zřízence v seriálu Karla Kachyni Vlak dětství a naděje.
Spokojené dětství Stanislava Zindulky
Stanislav Zindulka uvedl v rozhovoru pro web idnes.cz v roce 2019, že měl prakticky celý život štěstí. Jednak mohl dělat to, co chtěl, ale také se mu podařilo najít životní lásku, jež byla sice z jiného oboru, inženýrka zemědělství, ale kultuře a umění rozuměla skvěle. Úplně nejkrásnější období ale bylo jeho dětství. Měl totiž hned tři maminky.
Toto neobvyklé uspořádání bylo způsobeno tím, že se sestry jeho maminky ještě nevdaly (neměly potřebné věno), a tak žily s nimi v jedné domácnosti. Měl tedy mateřskou lásku „ztrojnásobenou“. Kromě toho měl ještě dva sourozence, kteří mu ale život jako v bavlnce nijak neztrpčovali. Není tak divu, že se vždy na návrat domů nesmírně těšil.
„Člověčina“ Stanislava Zindulky
Stanislav Zindulka měl především „štěstí“ na menší role, přesto i v těch dokázal vyniknout. Bylo to díky jeho přesvědčení, že by měl lidem vždy přinášet „to hezký“. Říkal tomu člověčina. Jen tak se může herec v nějaké hře smysluplně prezentovat.
Ukázat člověčinu také znamená, že umělec dokáže sledovat život. A co je nejdůležitější, musí hodně číst. Literatura měla, dle jeho názoru, nesmírnou hodnotu a představovala samotný základ života.
Stanislav Zindulka a děsivý zážitek z válečné nemocnice
Zindulka odmítl v závěru života chemoterapii proto, že nevěřil lékařům a trpěl obavami z nemocnic. Během války, tedy v dětství, musel podstoupit operaci slepého střeva, která probíhala v provizorních, ne-li děsivých podmínkách. S tímto traumatem se svěřil čtenářům ve své knize Moje cesta vlakem dětství a naděje: „Protože provizorní nemocnice v Jilemnici nebyla dostatečně vybavená, všechno bylo ve válečných improvizovaných podmínkách... Když někdo v noci zemřel, odklidili ho do koupelny. To jsem ovšem netušil. V noci jsem potřeboval čůrat. Vydal jsem se tedy potmě, bylo povinné zatemňování, do koupelny. Tápal jsem podél zdi a najednou jsem o něco zakopl a upadl jsem přes to. Byl to nebožtík zakrytý prostěradlem,“ popsal traumatický zážitek Stanislav Zindulka.
Později v životě se tedy zcela pochopitelně nemocnicím a bílým plášťům vyhýbal a nikdy se své fóbie )plně nezbavil.
Na Stanislava Zindulku se můžete podívat v legendárním seriály Vlak dětství a naděje, dnes v 15:05 na ČT1. Snímky ze seriálu najdete v galerii.
Zdroje informací:
Idnes.cz: Měl jsem štěstí i bohatý život, bilancoval Zindulka v zimním rozhovoru
Čt24.českátelevize.cz: Zemřel Stanislav Zindulka. Herec, který chtěl ukázat člověčinu
Kniha Moje cesta vlakem dětství a naděje, Stanislav Zindulka a Jitka Škápíková, nakladatelství XYZ, Albatros Media










