Humans of Prague: „Jsem introvert a zdánlivý podivín, některé hovory s lidmi jsou na hranici trapnosti”

Představme si, že jste mě potkal na Václavském náměstí a něčím jsem vás zaujala. Co bude následovat?

Přistoupím k vám, pozdravím a zeptám se: „Mohl bych vás vyfotit?" Vy pravděpodobně odpovíte „ne". Jsme ostatně na Václaváku a zřejmě někam spěcháte a k tomu jste zvyklá, že vás na takto rušných místech každou chvíli někdo s něčím oslovuje.

Je ale možné, že zrovna máte volný čas a že vás moje otázka zaujme natolik, že vykřiknete „Jasně!" (to se moc často nestává), anebo se zeptáte „Proč?". Pak vám vysvětlím, co dělám. A vy se na základě toho rozhodnete.

Roli bude hrát jednak to, jestli v ten den máte náladu s někým mluvit, jestli jste otevřená bavit se o vlastních zkušenostech s neznámým člověkem a zdali máte pozitivní vztah k internetu, kde vaši případnou fotografii a příběh uveřejním.

Jak se propracujete k „jádru“, tedy k tomu, že se otevřu a prozradím vám něco důvěrného?

„Prozradit něco důvěrného" není nutně to, k čemu se v hovorech s lidmi snažím dopracovat. Často lidem říkám, že od nich rád uslyším něco, co jsem ještě neslyšel od nikoho z tisíců dříve oslovených lidí. A to může být například i krátká anekdota, historka popisující, co člověk zažil ten den ráno. Ale je pravda, že je to především osobní zkušenost, konkrétní vzpomínky a příběhy, které jsou v našem životě jedinečné.

Platí pravidlo „co člověk, to zcela nečekaný příběh“?

Málokdo vám řekne opravdu originální postřeh či myšlenku. Ale věřím tomu, že každý prožil něco, co může stát za vyprávění.

Rozhodně ne každý je však ochotný mluvit skutečně o sobě a svých prožitcích s neznámým člověkem na ulici. A ne každý také dokáže svoji zkušenost převést do slov, odvyprávět ji takovým způsobem, že bude pochopitelná a představitelná pro druhého člověka.

Předpokládám, že v takových chvílích zapojujete veškerou svou empatii a kreativitu, aby z takové výpovědi vzešlo něco uchopitelného, když už jste se dostal tak daleko…

Když narazím na někoho, kdo tohle všechno splňuje, tak se už jen řídím vlastní zvědavostí a snažím se pokládat takové otázky, které lidi stimulují mluvit konkrétně, popsat své prožitky a pocity způsobem, který pro mě bude představitelný. Protože vím, že když to bude uchopitelné a představitelné pro mě, tak to takové bude i pro čtenáře mého blogu.

Rozhodně si nezískám důvěru všech

Lidé vám vypráví o své klinické smrti, smrti partnera, o svých komplexech i věcech, kterých v životě litují. Jak si získáváte jejich důvěru?

Snažím se k lidem přistupovat otevřeně a s upřímným zájmem a někteří to snad občas vycítí. Ale rozhodně si nezískám důvěru všech lidí, se kterými mluvím. Některá setkání probíhají na hraně nedůvěry, jsou rozpačitá, někdy až trapná. Z takových ale většinou nevzejdou příspěvky, které bych na blogu publikoval, a tak zůstávají v pozadí.

Proč lidem nevadí odhalovat své soukromí? Doufají, že se s medializací jejich příběhu „něco změní“?

Tohle je asi hodně individuální. Ale myslím si, že velká část lidí to bere tak, že mi řekne něco pravdivého ze svého života (třeba proto, že jsem se jich na něco konkrétního zeptal), a z toho důvodu pak nemá problém s tím, že to bude zveřejněno i na mém blogu. Do hlavy lidem nevidím, ale nemyslím si, že by moji respondenti měli velká očekávání od „medializace" svého příběhu.

Je otevřenost a sdílnost lidí odrazem většího problému? Že naše společnost není připravena intimním záležitostem naslouchat, a tak se člověk při setkání s vámi chopí příležitosti a dostane ze sebe něco, co v sobě nějakou dobu dusí?

Myslím si, že ve většině případů v životě je naopak odrazem nějakého problému nedostatek otevřenosti a sdílnosti. Že setkání se mnou lidem poslouží jako možnost „se vypovídat", občas vnímám snad jen u některých starých lidí, kteří už okolo sebe skoro nikoho nemají (někdy mi řeknou, že jsem po letech první člověk, který se s nimi baví o jiných než čistě utilitárních věcech).

Často zírám, kolik lidí souhlasí se zveřejněním svého (mnohdy extrémně) intimního příběhu i vzhledem k tomu, že k němu přikládáte jejich fotografii. Vždyť je může kdokoliv snadno identifikovat. Překvapuje vás to také?

Vzhledem k tomu, že mám v nohách tisíce nachozených kilometrů a vím, kolik času mi většinou trvalo „dojít" k danému člověku, tak mě to ani tak moc nepřekvapuje.

Pořád musím sbírat odvahu, než někoho oslovím

Jak projekt Humans of Prague začal?

Humans of Prague jsem založil v létě 2013 na základě několika předchozích zkušeností a impulzů. Když pominu můj zájem o fotografii a vyprávění příběhů, který jsem tak či onak rozvíjel od dětství, bylo pro mě důležité setkání s filmovým dokumentaristou Janem Špátou. Ten již v 60. letech chodil po ulicích tehdejšího Československa a ptal se lidí „Jaké je vaše největší přání?" (vznikl tak film Největší přání).

Později mě inspirovala kulturní a vizuální antropologie, kterou jsem studoval. Líbilo se mi, že se některé z kvalitativních výzkumů, které jsem měl možnost přečíst, zaznamenávaly, jak jedinci i skupiny lidí vnímají jistý prvek svého života.

Okolo té doby, v roce 2009, jsem na internetu objevil projekt deníku New York Times nazvaný „1 in 8 Million" a zhruba o dva roky později blog Humans of New York fotografa Brandona Stantona. Jejich náplň (osobní, nestrukturované rozhovory s neznámými lidmi doplněné portrétní fotografií) se mi spojila s tím, co mne do té doby bavilo a kam jsem chtěl směřovat. Začínal jsem se tehdy živit jako fotograf a filmař na volné noze a blog jsem, jako odkaz na zmíněný projekt z New Yorku, nazval Humans of Prague. Krom názvu jsem totiž převzal i jednoduchý formát založený na fotografii a textovém citátu.

Sbíral jste zpočátku odvahu k tomu oslovit člověka, kterého vidíte poprvé v životě?

Jsem spíše introvert, takže dodnes pro mě oslovení neznámého člověka na ulici vyžaduje určitou míru vnitřní energie. Ale mám za to, že by to nebylo o tolik jiné, ani pokud bych se považoval za extroverta. Přijde mi, že v Praze se za normální považuje starat se sám o sebe a k lidem ve městě si uchovávat lhostejný odstup.

Když tedy uděláte ten krok navíc a za někým přijdete a zrovna se nechcete jen zeptat na cestu, tak vám někteří lidé naznačí, že to, co děláte, je trochu divné. Ale zkušenost zde hodně pomáhá – jelikož už jsem za uplynulé roky oslovil tisíce lidí, tak v zásadě nemám problém přijít za kýmkoliv.

Kde nejčastěji duše oslovujete? Vybíráte si místa, nebo náhodně procházíte terénem a pozorujete dění kolem?

Kombinuji oba přístupy. Někdy jen tak nahodile procházím městem, někdy jedu do konkrétní, předem vybrané lokality. Určité trasy a místa se mi z hlediska práce na blogu osvědčila více než jiná. Větší „úspěch" zaznamenávám v klidnějších částech města – ideální jsou parky, pěší zóny či vedlejší ulice v centru města.

Čeho si na lidech všímáte, než k nim přistoupíte blíž?

Když jdu v davu lidí v ulici Na Příkopech, tak se více dívám na to, jak lidé vypadají. I tam ale spíše zkouším odhadnout, jestli je člověk místní nebo turista. Jinak ale často někoho oslovím jen proto, že jde proti mně. Nebo že sedí někde na lavičce. Snažím se neoslovovat jen lidi, kteří mě z nějakého důvodu zaujmou vizuálně.

Pražané? Fajn lidé

Někteří oslovení lidé balancují na hranici chudoby, společenského vyloučení nebo je sužují vážné zdravotní problémy. Změní se v jejich životech něco poté, co zveřejníte příběh?

Do budoucna nic nevylučuji, ale „humanitární" rozměr můj blog v tuto chvíli nemá. V minulosti jsem pro jednoho pána bez domova prostřednictvím blogu sehnal boty a oblečení. Ale zatím není mým cílem měnit materiální podmínky života mých respondentů. Jednak proto, že mám důvěru v organizace, které tak již profesionálně činí, jednak jsem přesvědčen, že změnit je potřeba především „systém" – to, jaké možnosti lidé v různých těžkých životních situacích mají.

Vyslechl jste stovky životních příběhů. Změnil některý z nich váš život?

Můj život v posledních letech nejvíc proměnila má přítelkyně, dodala a dodává mi hodně životní radosti a sebevědomí.

Na jaký příběh vzpomínáte nejraději?

Nemám nejoblíbenější příběh. V posledních měsících jsem vybíral příběhy do knihy, která vyjde letos na podzim, a bylo jich přibližně 250. Největší radost mám z rozmanitosti, kterou ten celkový soubor osudů, myšlenek a příběhů snad zachycuje.

Snaží se vás lidé zpětně kontaktovat?

S některými lidmi jsem dál v kontaktu, některé opakovaně potkávám ve městě, s jinými si po zveřejnění jejich příběhů vyměníme pár zpráv. Vždy mě to potěší.

Dokážete procentuálně vyjádřit, kolik lidí se s vámi dá do řeči a kolik z nich po představení projektu odmítne?

Je to jiné v pošmourném listopadovém dni na rušné ulici a ve slunečný květnový den v parku. Ale pokud všechny dny a situace zprůměruji, tak odhaduji, že 70 % lidí mne odmítne.

Lze z toho vyvodit něco o našem strachu z cizích lidí? Jsou Češi nedůvěřiví k někomu, koho neznají?

Bál bych se z toho cokoliv obecného vyvozovat – přece jen za lidmi přicházím s onou divnou „nabídkou". Důvěra je opět hodně individuální věc: narážím jak na lidi, kteří důvěru k cizím lidem nemají, tak na takové, kteří jsou velmi otevření a sdílní. Ale pokud bych si měl tipnout, tak ve velkých městech na západ od našich hranic bych měl o trochu snazší práci.

Stalo se vám, že se někdo po oslovení snažil z rozhovoru vyvléknout v nedůvěře, zdali nejste podivín?

Podivín jsem, takže je to možné.

Díky svému projektu znáte český národ jako nikdo jiný. A tak se vás nakonec ptám: jací jsou Češi? Potažmo Pražané?

Jsou to fajn lidi. A jsou tak rozmanití, že se nedají schovat pod jednu zobecňující výpověď.

***

Tomáš Princ (*1985)

Vystudoval Vyšší odbornou školu publisticky a Fakultu humanitních studií UK. Po studiích absolvoval dobrovolnické stáže v Jižní Koreji a v Keni. Dnes působí v Praze jako fotograf a filmař na volné noze. Zaměřuje se především na reportážní a portrétní žánr. Sledujte jeho blog Humans of Prague na Facebooku.

 

***

Autorka rozhovoru: Andrea Vránová