Facebook
Instagram
Před 68 lety v tento den komunistický režim popravil a zavraždil právničku Miladu Horákovou. Tato statečná žena se rázem stala symbolem odporu proti komunisickému teroru. Bojovala za svobodu a demokracii. Za milost pro Horákovou se přimlouvali i takoví velikáni, jako například Albert Einstein či Winston Churchill. 27. červen si dodnes připomínáme jako den památky obětí komunistického režimu. Popravy v padesátých letech byly velice kruté.
Příběh JUDr. Milady Horákové je opravdu neuvěřitelný. Za druhé světové války byla se svým manželem zatčena, vězněna a mučena Hitlerovým gestapem, protože byla v odboji. Po skončení války pro ni byla situace mnohem bolestnější. Když v ČSR převzali moc komunisté, začala být proti režimu. Věřila v demokracii. Byla opět zatčena (manželovi se podařilo utéct), mučena a vyslýchána. Nejhorší na tom všem bylo, že nyní ji mučili a věznili její krajané. 27. června 1950 byla popravena. Komunisté jí odchod z tohoto světa v žádném případě neulehčili. Umírala dlouho a v bolestech.
Jak se popravovalo v padesátých letech?
Především oběšením. Ovšem nebylo to klasické milosrdné zlomení vazu, kdy se vězeň na oprátce spustí a trhnutím si krk zlomí. Bylo to dlouhé a mučivé dušení. Vězni byli za krk pouze věšeni. To utrpení odsouzeného prodloužilo klidně i na čtvrt hodiny. Když byl odolný, mohl trpět i déle. Na krk se odsouzenému dalo škrtidlo (nikoliv oprátka), které se pověsilo za hák. Ke kotníkům se přivázal provaz, za který se zatáhlo. Nebožák byl tedy natažený jako na skřipci a dusil se. Tento způsob oběšení byl obzvláště krutý a nelidský. Z ohledacích listů je zřejmé, že všichni lidé popravení na tomto zařízení zemřeli na „následky udušení“. Tak je formulována i příčina jejich úmrtí. Předsmrtná agónie odsouzených trvala osm až čtrnáct minut.
Poslední minuty Milady Horákové
Horákovou si nechali komunisté až nakonec. Před ní popravili čtyři politické vězně. Chtěli, aby slyšela jejich úpění, a tím ji více vystrašit a vydeptat. Chtěli, aby trpěla. Miladu přivedli k šibenici, kde jí byl přečten rozsudek a na pokyn prokurátora se popravčí jal své práce. U popravy byl přítomen lékař, jenž po zahájení škrcení v určitých časových intervalech vystoupil na schůdky a fonendoskopem si poslechl, zda srdce odsouzené ještě bije.
Milada trpěla dlouho, než upadla do milosrdného bezvědomí. Téměř celou čvrt hodinu, během které se dusila. Na šibenici její tělo viselo půl hodiny, pak bylo i se škrtidlem uloženo do rakve a tajně zpopelněno v krematoriu. Urna s jejím popelem se nikdy nenašla. I dvorek, na kterém byla tato statečná žena popravena nechali komunisté zastavět. Nechtěli, aby po právničce cokoliv zbylo. Dopisy, které Milada psala před svou smrtí rodině, byly předány až v devadesátých letech.
