Viktor (74): Přepsal jsem na vnučku dům a ona mě záhy vymazala ze svého života

Někdy lidé vstoupí do našeho života jako slunce po dlouhé zimě. Taková byla i moje vnučka Adéla – rozzářila mé osamělé dny a dávala smysl každému ránu. Společné procházky, smích u čaje a její hlas v telefonu mě naplňovaly štěstím. Věřil jsem, že naše pouto je pevnější než cokoli jiného, a tak jsem se rozhodl přepsat na ni svůj dům. Chtěl jsem, aby po mně něco měla, ale netušil jsem, že tento krok bude znamenat konec našeho vztahu. Od toho dne už mě nikdy nenavštívila a marně čekám na jakoukoli zprávu.

Alena (75): Pro svou vnučku jsem byla vším. Teď mi z tajné skrýše ukradla peníze na značkové boty

Vnučka byla mým sluncem

Když bylo Adéle dvanáct, běhala po mé zahradě a nosila mi kamínky, které podle ní vypadaly jako srdce. Říkala, že každý z nich je naše společná památka, a já si je schovával do sklenice, protože pro ni to bylo důležité. Postupem času se její návštěvy omezily jen na svátky, až jednoho dne přijela s tím, že si musíme promluvit o budoucnosti.

Tvrdila, že život je křehký a je dobré mít věci v pořádku. Šlo hlavně o vlastnictví mého domu. S dojetím jsem sledoval, jak pečlivě prochází všechny dokumenty, a když jsem je podepsal, objala mě a poděkovala mi za důvěru. Netušil jsem, že to bylo naposledy, co z mého domu odcházela s úsměvem.

Krátce po její návštěvě se rozhostilo ticho. Dřív mi volala každý druhý den, smála se mým starým historkám a plánovala další návštěvu. Teď telefon mlčel týdny. Když jsem se jí pokoušel dovolat, ozval se jen plechový hlas operátora, že číslo je nedostupné. Na internetu jsem pak viděl její fotky z nějakého večírku, kde zářila štěstím a přátelé jí gratulovali k novému začátku. V tu chvíli mi došlo, že ten „začátek“ byl vykoupen mým koncem v jejím životě.

Dana (72): Nikdy by mě nenapadlo, že mě okrade vlastní vnučka. Nejvíc mě překvapil její důvod

Změna, kterou jsem nečekal

Můj dům, který byl vždy plný zvuků, najednou pohltila prázdnota. Abych zahnal chmury, opravoval jsem kapající kohoutky a přesazoval muškáty, ale vzpomínky mě doháněly na každém kroku. Brzy dorazilo vyrozumění z katastru nemovitostí, které potvrzovalo, že dům už oficiálně patří jí.

Vše proběhlo neuvěřitelně rychle a chladně. Dokonce i sousedka, paní Horáková, se mě ptala, kam se poděla Adéla. Jen jsem zamrkal, jako by mi vítr do očí nafoukal písek, a zalhal jsem, že mladí teď pořád jen spěchají a nemají čas. Pravdu, že ani nevím, kde moje vnučka bydlí, jsem nedokázal vyslovit.

Martina (67): Vnučka nechápe, že rodina si nemůže dovolit všechny její rozmary

Vnučka už mě nepotřebuje

Uplynul půlrok a můj svět ustrnul na místě. Šetřil jsem na topení i na jídle, protože pro jednoho se mi ani nechtělo vařit. Jednou jsem Adélu zahlédl v kavárně, jak se drží za ruku s nějakým mladíkem. Chtěl jsem zaťukat na sklo a říct jí, že jsem stále tady, ale nenašel jsem odvahu. Bál jsem se, že by se na mě podívala jako na cizího člověka. K Vánocům mi pak přišlo jen strohé přání s jejím podpisem, bez jediného osobního slova. Byla to jen formálnost, stejně chladná jako ten podpis na darovací smlouvě.

S příchodem jara se sice venku oteplilo, ale v mém srdci led neroztál. Stále automaticky prostírám na stůl dva hrnky, abych ten druhý po chvíli s povzdechem uklidil. Často jsem chtěl Adéle zavolat a postěžovat si, že někdy mám málo peněz na léky nebo že se mi občas točí hlava, ale neudělal jsem to.

Nechtěl jsem prosit o milost někoho, kdo mě vymazal ze svého života vteřinu poté, co dostal, co chtěl. Sedám si ke stolu sám a s každým soustem suchého chleba si uvědomuji hořkou pravdu – pro mou vnučku byl majetek důležitější než člověk, který ji celý život miloval.

Libuše (73): Vnučka se mi snaží vetřít do přízně, protože má zálusk na můj byt. Ta falešná holka ale po mně nezdědí nic

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].