Vlasta (34): Roky jsem čekal na tu pravou. Když už jsem ji našel, dopadlo to opět katastrofou

Nikdy jsem nebyl typ, který by měl štěstí na vztahy. Všechno, do čeho jsem se kdy pustil, skončilo nějakou katastrofou. Jedna mě podvedla, druhá odešla bez vysvětlení, třetí mi řekla, že jsem na ni moc hodný. Postupně jsem se smířil s tím, že asi nejsem ten vztahový typ. A pak přišla Radka.

Stanislava (35): Zjistila jsem, že si tajně píše s mou nejlepší kamarádkou. To pro mě bylo horší než nevěra

Zdálo se to jako pohádka

Znali jsme se roky. Byla to kamarádka z práce, člověk, s kterým jsem mohl mluvit o čemkoli. Neřešila moje nálady, nebrala si věci osobně, prostě byla... normální. Když jsme se dali dohromady, bylo to přirozené, skoro až neuvěřitelné. Říkal jsem si, že možná tohle je ten vztah, co má smysl. Že všechno předtím byla jen příprava.

Plánovali jsme budoucnost. Mluvili jsme o tom, kde bychom chtěli bydlet, jak bychom vychovávali děti, kam pojedeme na dovolenou. Poprvé jsem měl pocit, že vím, kam směřuju. Jenže po pár měsících přišla hádka. Banální, kvůli úplné hlouposti. Něco o tom, že jí prý nerozumím, že si připadá sama.

Vyrazil jsem ven, potřeboval jsem se uklidnit. Když jsem se vrátil, ležela v posteli a řekla mi, že se vyspala se svým bývalým. Nedokázal jsem to zpracovat. Nešlo mi do hlavy, jak se to mohlo stát tak rychle. „Moc mě to mrzí, byla jsem rozrušená. Nic to neznamenalo.“ Řekl jsem si, že zkusím odpustit. Že to zvládnu. Jenže i když jsem se snažil, pokaždé, když se mě dotkla, jsem měl před očima jeho.

Emil (42): Zažívám hotovou noční můru. Táta sbalil mou bývalku a kecá mi do výchovy dcery

Nedokázal jsem jí odpustit

Život s tímhle vědomím byl zvláštní. Ráno jsme seděli u stolu, Radka se smála, chovala se stejně jako dřív, ale nic už stejné nebylo, a já to nemohl dostat z hlavy. Každé obejmutí, každý dotek byl napůl falešný. Nakonec jsme se rozešli. Řekla, že mě chápe, že bych to stejně nikdy nepřekonal.

Od té doby jsem sám. Občas si říkám, že je to tak lepší. Že aspoň nikomu neublížím a nikdo neublíží mně. Jenže po večerech, když se dívám do telefonu, vidím její jméno mezi starými zprávami a něco ve mně pořád doufá.

Sem tam si napíšeme. Cítím, že jí pořád nejsem lhostejný, a že možná, kdybych chtěl, kdybych se pokusil, získal bych ji zpátky. Ale nejsem si jistý, že bych jí dokázal ještě věřit. Možná už nikdy nebudu věřit nikomu. Možná prostě mám být sám.

Ilona (27): Kvůli poměru s učitelem jsem málem nedostudovala vysokou školu. Byla jsem pro něj jen jedna epizoda

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].