
Alena se starala o dceru a byla ženou v domácnosti. Finanční záležitosti měl kompletně pod palcem její muž. Až po jeho úmrtí Alena zjistila, jak drsný život umí být a musela se rychle postavit na vlastní nohy.
Byla jsem za svůj život vděčná. Když jsem sledovala kamarádky, jak často musí obracet každou korunu nebo žijí v bytech se starým nábytkem, plně jsem si uvědomovala své štěstí. To, jak si hezky žijeme, a co vše si můžeme dovolit.
S dcerou jsme žily jako v bavlnce
Jenže přišla krutá rána. Ve čtyřiceti letech jsem ovdověla. Manžel se zrovna vracel z práce, přehlédl na přejezdu vlak, a vjel přímo na koleje. Byl na místě mrtvý. Já i moje dcera Klára, které tehdy bylo osm let, jsme se z toho sesypaly, ale snažily se jít dál. Klára nesla ztrátu tatínka velmi špatně. Hodně se jí zhoršil prospěch ve škole, byla nepříjemná na prarodiče, a i já měla co dělat, abych její výkyvy nálad ustála. Sama jsem se utápěla v sebelítosti a cítila se naprosto ztracená.
Když ještě manžel žil, měli jsme se krásně. Bydleli jsme v krásném domku se zahradou, měli jsme hezké auto a několikrát za rok jsme létali na dovolenou k moři. Mojí jedinou starostí byla péče o dceru a domácnost. Do práce jsem chodit nemusela. Manžel měl rád klidné domácí prostředí a teplou večeři každý den. Mně naše rozdělení rolí naprosto vyhovovalo. Neměla jsem ambice budovat kariéru. Ráda jsem se starala o zahradu a dům. Všichni jsme byli zkrátka spokojení.
Po jeho smrti jsem musela život změnit od základů
Jeho odchod mi přinesl i plno dalších starostí. Staral se totiž o všechny praktické věci, včetně financí. A došlo mi, v jaké iluzi jsem celá léta žila. Neměla jsem tušení, jaké jsou náklady na provoz domu. Vůbec jsem nevěděla, kolik peněz máme na účtech. Měla jsem jen platební kartu a mohla si pořídit cokoliv, co se mi zlíbilo. Myslela jsem si, že můj muž je úspěšný manažer s vysokými příjmy. Alespoň tak se doma vždy prezentoval.
Druhý šok přišel u notáře při dědickém řízení. Žili jsme si vysoko nad poměry. Dům i auto byly na splátky. Provozní náklady se pohybovaly v desítkách tisíc. Na účtu zbylo sotva dvacet tisíc korun. Kromě toho jsme měli v bance sjednaný úvěr na sto tisíc a životní pojistka byla tak nízká, že vyplacená částka pokryla jen pár splátek hypotéky. Byla jsem z toho samozřejmě v šoku.
Muž žil na dluh a já to zjistila až po jeho smrti
Když jsem si s pomocí rodičů dala všechny informace dohromady, pochopila jsem celou pravdu. Manželův plat pokryl jen běžný chod rodiny. Všechny drahé dárky, luxusní dovolené a další věci navíc byly financovány z úvěru, který se pak můj muž snažil během roku po malých částkách splácet.
Nejtěžší bylo vysvětlit Klárce, že se musíme odstěhovat z domu, kde měla svůj krásný pokoj, na zahradě bazén a v okolí spoustu kamarádů. Dům i auto jsem prodala. Pořídila jsem menší byt a našla si práci. Jelikož jsem nikdy nepracovala, začínám po čtyřicítce jako pomocná síla v kuchyni. Nic jiného neumím. Ještě několik let budu splácet dluhy, které po manželovi zbyly. Přesto ničeho nelituji, prožila jsem krásný život. Dnes jsme s dcerou spokojené, se vším jsme se vyrovnaly. A žijeme mnohem blíž realitě.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




