Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Marta dělala pro svou rodinu první poslední. Jednoho dne zjistila, že manžel ji podvádí. Neudělala scénu, místo toho se inspirovala nápadem své kolegyně. Koupila si pár dražších věcí, které si předtím odepřela, a zaplatila je manželovou kartou. Pak sebrala děti a odstěhovala se k mámě.
Vždycky jsem si myslela, že takové věci se dějí jiným ženám. Těm, které zanedbaly svoje manželství, byly chladné, uzavřené, myslely jen na sebe. Ale ne mně. Každé ráno jsem manželovi a dětem připravovala snídani a svačinu, prala jsem jejich oblíbené oblečení a plánovala dovolené tak, aby byli všichni spokojení. Pracovala jsem na poloviční úvazek, abych mohla vyzvedávat děti ze školky, později ze školy. Rychle jsem se naučila určovat priority. Nestěžovala jsem si. Byl to život, který jsem si vybrala sama...
Manželovi někdo poslal srdíčko
S Tomášem jsme se poznali na vysoké škole. Tehdy se smál úplně všemu. Jeho oblíbená hláška byla: „Co tě nezabije, to tě rozesměje.“
Dokázali jsme si celé noci vyprávět nesmyslné historky. On byl snílek, já realistka. Dva protipóly, ale fungovali jsme. Pak přišla svatba, hypotéka, děti. Život jako z učebnice.
Až do toho dne. Náhodou jsem na jeho mobilu zahlédla zprávu. Bylo v ní srdíčko a text: „Chybíš mi.“ Ztuhla jsem. Na vteřinu mě napadlo, že jsem mu to snad v žertu poslala já. Ale my si přeci takové zprávy neposíláme...
Kolegyně mi vnukla myšlenku
„Hezké, co?“ zeptala se mě kolegyně Anička a ukázala mi na telefonu fotku bot na podpatku. „Jsou ve výprodeji. Stály dva tisíce, teď jsou za pětistovku. Chápeš to?“
„Nevím, kam bych v něčem takovém chodila,“ zasmála jsem se, i když mě to vůbec nepobavilo.
„No, asi ne do práce,“ povzdechla si. „Ale někdy prostě chceš mít pocit, že jsi ženská. Víš, jak to myslím.“
Věděla jsem. Nebo aspoň kdysi. Teď už je to jiné. V práci mě všichni brali jako „tu, co to má pod kontrolou“, klidnou, organizovanou a usměvavou Martu. Můj život ve skutečnosti vypadal trochu jinak. Ráno jsem se jen převlékla z pyžama do něčeho z koše na žehlení a připravila jsem rodině snídani. Přitom jsem přemýšlela nad tím, jak dlouho už jsem si neumyla vlasy.
„Možná si je také koupím,“ řekla jsem najednou, ani nevím proč.
„Správně!“ rozzářila se Anička. „Občas prostě musíš. A... co doma?“
„Víš jak...“ pokrčila jsem rameny. „Pořád to samé. Tomáš chodí do práce, děti jsou zdravé. Nuda...“
Vrátila jsem se ke svému stolu, ale nemohla jsem se soustředit. Ta konverzace – vlastně o ničem – ve mně něco zanechala. Myšlenky se mi pořád vracely k večeru, kdy jsem zahlédla tu zprávu. Nezeptala jsem se ho. Neudělala jsem scénu. Neplakala jsem. Jen jsem byla ticho...
Koupila jsem si něco pro sebe
Ten večer, když jsme uložili děti, seděl Tomáš v obýváku a zíral na televizi. Motala jsem se po kuchyni. Myla jsem nádobí, otírala jsem pracovní desku, která už byla čistá. A pak jsem sáhla po jeho peněžence, vytáhla kreditku – tu, kterou platí všechno – a strčila jsem si ji do kapsy.
Druhý den jsem si koupila krém, který jsem vždycky považovala za příliš drahý. U pokladny mi bušilo srdce, až jsem měla pocit, že to musí slyšet všichni kolem. Pak jsem šla do obuvi. „Ty za čtyři tisíce jsou z pravé italské kůže,“ řekla prodavačka a vytáhla z krabice nádherné boty. „Máme ale i syntetickou variantu... levnější.“
„Ne, děkuju,“ usmála jsem se. „Vezmu si ty kožené.“
Cítila jsem zvláštní úlevu. Jako kdyby mi někdo z ramen sňal tíhu, o které jsem nevěděla, že tam je. Když mi prodavačka zopakovala částku, nezaváhala jsem. Zaplatila jsem Tomášovou kartou a účtenku jsem si schovala. Nehodlala jsem doma nic vysvětlovat.
Moje pomsta
Domů jsem přišla později než obvykle. Tomáš byl v koupelně. Boty jsem schovala do skříně a chvíli jsem jen tak stála v předsíni. Věděla jsem, že si toho nevšimne. Už roky si nevšímal, jestli mám nové boty, nebo ty samé. Jeho svět už takové detaily neobsahoval.
Ten večer se nezeptal, kde jsem byla. Taky jsem se ho na nic nezeptala. Ticho mezi námi bylo pohodlné, ale nebezpečné. Cítila jsem, že se blížím k něčemu zásadnímu. Ještě jsem to neuměla pojmenovat, ale začalo se to rýsovat.
„Mami, myslím, že přijedu i s dětmi. Na chvíli...“ řekla jsem jsem jednoho dne do telefonu a dívala jsem se na prázdnou židli u stolu, kde sedává Tomáš, pokud je doma.
„Dobře, zlatíčko,“ odpověděla klidně máma. Na nic se nevyptávala. Věděla, že když to dál nevysvětluju, jsem už dávno rozhodnutá.
Začala jsem balit věci. Děti běhaly po bytě, netušily, že se jim za pár hodin změní život. Tomáš měl dorazit až pozdě večer, takže jsem měla čas. Na stole jsem mu nechala vzkaz: „Děti jsou se mnou. Nevzala jsem nic, co by mi nepatřilo.“ Nemusela jsem nic dodávat. On to pochopí. A to bude jeho trest.
Když jsme odcházeli, ještě jednou jsem se rozhlédla po obýváku. Po našem domově, který vlastně už dávno přestal být náš. Zhluboka jsem se nadechla, otočila klíčem a tiše zavřela dveře. Za ním. Za námi...
Odchod byl osvobozující
Ve výtahu jsem pocítila úlevu. Skutečnou. Jako kdyby mi někdo celá léta držel ruku na puse, ale teď jsem konečně mohla dýchat.
„Maminko, je to ještě daleko?“ zeptala se dcera, když jsme vyjeli z města. Přitulila se ke svému medvídkovi.
„Už jsme skoro tam, zlatíčko,“ odpověděla jsem. Snažila jsem se udržet klidný hlas. Rádio tiše hrálo, silnice byla prázdná.
„Přijede za námi i táta?“ zeptal se syn.
Podívala jsem se do zpětného zrcátka. Oba se na mě dívali s nadějí. Ignorovala jsem tu otázku. Neexistovala odpověď, které by rozuměli. Alespoň ne teď, jsou ještě příliš malí.
V hlavě jsem si pořád dokola opakovala to, co jsem napsala Tomášovi: „Nevzala jsem nic, co by mi nepatřilo.“ Byla to pravda. Vzala jsem děti, svoje věci a ještě něco – klid, po kterém jsem celé ty roky neměla odvahu sáhnout...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
