Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Alena ze strachu oddalovala dva nutné zákroky na později. Příští rok už se jim ale nevyhne. Ví, že to byla chyba a to víc ji štve, že její manžel ignoruje své zdravotní problémy...
Zákroky jsem odkládala měsíce, možná roky. Teď mě čekají hned dva za sebou a přiznávám, že se bojím. Zároveň vím, že až to budu mít za sebou, bude se mi žít mnohem líp, a to mě drží nad vodou.
Co nemusíš udělat hned, odlož na jindy
Když jsem loni na podzim seděla v čekárně u ortopeda a později u zubaře, obě návštěvy jsem odbyla s myšlenkou: „Tohle počká.“ Cokoliv se dělo kolem mě, jsem zrovna považovala za důležitější než svoje zdraví. V práci se toho kupilo hodně, doma jsem řešila jiné starosti a představa nějakého zákroku mě děsila tak moc, že jsem raději odvrátila hlavu a doufala, že se to „samo spraví“.
Jenže nic se samo nespravilo. A teď mě čeká operace zubů a hned po ní operace kolene – oboje prakticky v těsném sledu. Přiznám to narovinu: bojím se. Nejsem typ člověka, který by se těšil na nemocnici, a i kdyby šlo jen o drobný zákrok, stejně mám v sobě ten známý knedlík v krku.
A když si uvědomím, že mě čekají hned dvě operace za sebou, chvílemi mě přejde nepříjemné mrazení. Čím víc se to blíží, tím víc myslím na to, že jsem si tohle všechno způsobila sama. Místo, abych to řešila postupně, nechala jsem vše zajít tak daleko, až se tomu už vyhnout nedá. Celé mě to naučilo jednu důležitou věc: příště, až bude moje tělo říkat, že něco není v pořádku, nebudu dělat, že jsem hluchá. Nebudu čekat, až bolest zesílí, až se zákrok stane nevyhnutelným, nebo až se budu cítit jako někdo, kdo ztratil kontrolu.
Poučená jsem naprosto
Příště půjdu raději hned. K čemu je odkládání? Mám zkažené svátky tím pocitem sevřeného žaludku. Lidi si budou přát do Nového roku to nejlepší, a já vím, že mě hned na začátku čeká zkouška odvahy a trpělivosti. Strach není dobrý důvod odkládat něco, co člověku může pomoci. Teď už jen počítám dny a těším se, až to skončí. Paradox je, že i když mám strach, zároveň cítím zvláštní úlevu. Jakmile se jednou rozhodnete, že do toho půjdete, začne se vám dýchat o něco lépe.
Už se vidím, jak po druhé operaci konečně sedím doma s dekou, otevírám okno a dovnitř proudí jarní vzduch. Jak se pomalu dávám dohromady, jak si uvědomuju, že jsem to zvládla a mám to za sebou. Těším se na jaro a hlavně na ten pocit: „Hotovo, zvládla jsem to!“ Představa rekonvalescence mě uklidňuje. Žádné další odkládání, žádné tajné doufání, že to přejde. Žádný pocit čehosi zameteného pod koberec. Jen já, moje zdraví a čas, který si dopřeju, abych se dala zpátky do pořádku.
Asi jsem nějaké zastavení potřebovala už dávno. A možná právě díky tomu bude letošní jaro jiné – tišší, klidnější a o hodně vděčnější. A jestli jsem se něco naučila? Že i když se bojím, odhodlání je někdy silnější. Před okolím předstírám, že se ničeho neobávám, a dostávám za to uznání. Alespoň v jejich očích si připadám jako hrdinka.
Manžel oddaluje kontrolu
Kdo se však nepoučil, je můj muž. Oddaluje kontrolu střev dlouhé roky, přestože má potíže. Vůbec nechápe, že strachem a ignorováním se ničemu nevyhne. Kontrola bude nakonec úplně stejně nepříjemná, a výsledek by mohl být časem horší. Jenže on mě v ničem neposlechne. Naopak mě překvapila tchyně, kterou jsem dříve považovala za hypochondra.
„Na čínskou medicínu nedám dopustit, odhalí mi všechno mnohem dřív. Teprve když si to žádá zákrok západní medicíny, jdu hned k našim doktorům. Nenechám nic náhodě,“ ubezpečila mě. Teprve díky svým zkušenostem jsem pochopila její přístup i to, že rozhodně není hypochondr, když se o sebe preventivně stará a věci včas řeší.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
