
Andrea měla nejlepší kamarádku Lucku, která se ve všem opičila. Andree to ze začátku nevadilo, ale pak si Lucka usmyslela, že chce mít svatbu na stejném místě jako ona.
S Luckou se znám už od základky. Když jsme byly děti, přátelství nám skvěle fungovalo. Lucku jsem považovala za svou nejlepší kamarádku.
Začala dělat všechno podle mě
Byla jsem tak šťastná, když se Lucka rozhodla, že nastoupí na stejnou střední jako já. Vždycky jsem se chtěla stát doktorkou a nastoupila jsem tak na zdrávku, protože mi skvěle šla chemie, matematika a biologie. Lucka v těchto předmětech sice nevynikala, ale chtěla jít na stejnou školu.
Společně jsme tak odmaturovaly, a když jsem jí oznámila, že budu studovat medicínu na druhé straně republiky, řekla mi, že se přidá. Že prý je to odjakživa její sen, stejně jako můj, a že alespoň nebudu pryč z rodného města sama. Samozřejmě jsem jí nebránila, přece jen jsem byla ráda, že budu v novém prostředí mít někoho, koho znám.
Pak jsem si ale začala všímat dalších a dalších věcí, které dělá stejně jako já. Když jsem se nechala nakrátko ostříhat, druhý den přišla s úplně stejným sestřihem, jaký jsem měla já. Když jsem začala být vegetariánkou, náhle nemohla maso ani vidět. Když jsem začala dělat jógu a běhat, najednou chtěla taky, i když nesnášela jakýkoliv sport. Když jsem jí oznámila, že si chci najít přítele, hned mi řekla, že alespoň můžeme hledat spolu.
Líbili se jí i stejní kluci
A tady nastal první problém v našem přátelství. Kdokoliv, kdo se líbil mně, se automaticky líbil i jí. Pokukovala po stejných mužích, jako já, kdykoliv, když se mi někdo zalíbil, hned mu psala a zkoušela si s ním domluvit rande.
„To je tak nepraktické, že se nám líbí ten stejný typ,“ vrtěla hlavou, když mi opět vyfoukla rande a já ji s tím konfrontovala. Bylo jedno, když jsem z tmavých, vysportovaných mužů přešla na světlé drobné blonďáky – Lucka je vždycky musela mít taky.
Když jsem si dlouho nemohla nikoho najít, přestala jsem Lucce o mých objevech říkat a začala jsem randit tajně. Tak jsem se seznámila se svým současným manželem Adamem. Chodila jsem s ním ven tajně, aby o tom Lucka nevěděla a nemohla se o něj opět začít snažit. Až později jsem jí oznámila, že mám vztah. Netrvalo to ani týden, a Lucka si také našla partnera, jako kdyby vypadl z oka Adamovi.
Chtěla mít svatbu na stejném místě
Jak naše přátelství pokračovalo, začalo mi pomalu docházet, že je Lucka mnou naprosto posedlá a ve všem mě kopíruje. Našla si práci ve stejné nemocnici, a když jsem jí oznámila, že jsem se zasnoubila, hned se zasnoubila taky. Měla dokonce skoro stejný prstýnek… Její obsese mnou mi přišla vcelku humorná až do momentu, kdy jsem se jí svěřila, kde chci mít svatbu.
„Chtěla bych se brát na zámku v našem rodném městě… v tom velkém parku za lesem, jak má ten krásný bílý altánek u jezera. Víš, který myslím?“ popisovala jsem jí, když jsme spolu byly jednoho dne venku.
„Samozřejmě, že vím, tam je to krásné… no, myslím, že se tam budu asi vdávat taky,“ povzdychla si a zeširoka se na mě usmála, „to je ale hezké, když budeme mít svatbu na tom stejném místě, že? Mohly bychom mít i stejné svatební šaty!“
Rozhodla jsem se ji otestovat
Její poznámka mě naprosto rozhodila a rozčílila. Vzbudil se ve mně obrovský vztek a od toho momentu jsem Lucku nemohla vystát. Náhle mi začalo vadit, jak mi krade všechny nápady, jak všechno dělá podle mě… to snad nemá ani špetku vlastní kreativity? Přemýšlela jsem, jak nad ní vyzrát, jak se jí pomstít… a vymyslela jsem hrozivý plán.
Pozvala jsem ji na kávu a od začátku schůzky si stěžovala, jak se ke mně Adam chová zle. Lhala jsem jí o tom, že mě asi podvádí, že je na mě hrubý, že už mě nemiluje. Donutila jsem se i k falešným slzám. O týden později jsem ji pozvala do restaurace a přidala jsem ke svému příběhu, že mi je opravdu nevěrný. Lucka mě celou dobu pozorně poslouchala a přikyvovala, zapisovala si do paměti každé moje slovo. Když jsme se viděly potřetí, se slzami v očích jsem jí oznámila, že se s Adamem rozcházím.
„Víš, myslím si, že bude lepší, když budu zase sama a najdu si někoho lepšího,“ svěřila jsem se jí ubrečeně a pod falešnými slzami sledovala, jak bude reagovat.
Nakukala jsem jí, že se chci rozejít
„To je rozhodně skvělý nápad,“ soucitně mě hladila po rameni a v hlavě jí to šrotovalo, „když nad tím tak přemýšlím, ani můj vztah není úplně ideální… možná ty zásnuby nebyly nejlepší nápad…“
A o pár dní později už mi volala, jestli jsem se tedy rozešla s Adamem, že ona to má vážně v plánu. Že to uděláme naráz a budeme zase spolu, svobodné. Že přece všechno děláme společně a měly bychom i takto zásadní krok. Zlomyslně jsem jí telefon položila a bylo to naposledy, co jsme spolu mluvily. Dodnes nevím, jak to s ní dopadlo, jestli se se svým partnerem opravdu rozešla, nebo ne. Ještě mnohokrát se mě pokusila kontaktovat, ale marně. Rozhodla jsem se, že s ní už nechci mít nic společného, protože jsem měla pocit, že mi snad ukradne identitu. Pronásledovala mě jako stín a dělala všechno, co já, celý život. A mně už to stačilo.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




