
Veronika táhla rodinné nákupy potravin ze svého účtu, dokud manžel bez jejího souhlasu neprodloužil návštěvu svého kamaráda na celý měsíc. Zatímco Veronika finančně strádala a unavená stála u plotny, oba muži spolu bezstarostně seděli na zahradě. Když jí došly úspory a po manželovi požadovala příspěvek na stravu, dočkala se jen kruté urážky a naprostého odcizení.
Manžel Jarda chtěl rozdělené finance. Z jeho platu odchází náklady na hypotéku, chod domu a automobil. Já ze své výplaty platím jídlo a náklady spojené s dětmi.
Peníze v naší rodině jsou rozdělené
Asi to vychází spravedlivě. Každý měsíc utratíme podobně a co zbyde, to použijeme na rekonstrukci domu nebo na dovolenou. Ve finále nemáme peníze ani jeden. Dalo by se říct, že žijeme do výplaty k výplatě. Ale mám-li upřímně přiznat, tak jsem si na náš způsob financování rodiny musela zvyknout. Pocházím z rodiny, kde rodiče mají jeden bankovní účet, kam chodí výplaty a o všem rozhodují společně.
Jarda pochází z rodiny, kde fungoval systém, který praktikujeme my. „Když ti budu chtít koupit kytku, tak ji chci koupit ze svých peněz, ne ze společných. Je jedno, že máme peníze na dvou účtech. Ty peníze jsou společné. Nemá jeden, druhý zaplatí. Neboj, nic to neznamená. Není o zatajování. Je to o svobodě,“ vysvětlil mi Jarda a mě nezbylo než souhlasit. Nechtěla jsem diskuse hned na začátku.
Vše fungovalo do té doby, než jsem se ozvala
„Veru, pozval jsem na víkend kámoše z dětství. Rozvádí se a rád bych mu pomohl,“ oznámil mi manžel. Vnímala jsem to jako hezké gesto a uvařila jsem kvalitní jídlo. Dala jsem si záležet a dokonce jsem udělala i domácí knedlíky. Byla neděle večer a kamarád Václav se neměl k odchodu. Až v úterý mi manžel Jarda oznámil, že se Václav zdrží o něco déle.
To déle znamenalo měsíc. Každý den jsem po příchodu z práce udělala s dětmi úkoly a pak stála u plotny. Manžel s Václavem seděli v pergole a pili pivo, rozebírali život a relaxovali. Já byla v jednom kole. Finančně mě Václavova dlouhodobá návštěva ruinovala. Sílil ve mně vztek. Neměla jsem peníze a byla jsem unavená z věčného vaření a praní. I na děti jsem byla sama. Václav si Jardu usurpoval pro sebe.
Negativní emoce ve mně rezonují dodnes
„Jardo, už by měl Václav odjet domů. Své problémy si musí vyřešit sám. Toto není řešení. Už měsíc ho živím. Nemám peníze. Nemám manžela. Jsem unavená a prostě se mi to nelíbí. Říkal jsi víkend a je tu měsíc,“klidně a mile jsem manželovi sdělila svůj názor. Jarda zalapal po dechu a obořil se na mě.
„To jsi mě Veroniko zklamala. Netušil jsem, že jsi takový skrblík na peníze. Tak vaříš o jedno jídlo denně víc. To je taková práce? To je to o tolik dražší? Nepřeháněj. Jsem v šoku z toho, co to máš za povahu. Někdo je na tom zle, tak si do něj ještě víc kopni,“ zvýšeným hlasem mi vyčítal.
Neustoupila jsem a požadovala, aby mi tedy Jarda poslal pět tisíc na Václavovu stravu za uplynulý měsíc. A to byla poslední kapka. Od té doby spolu nemluvíme. Václav naštvaně odjel, jelikož slyšel moje slova a Jarda je ze mě znechucený.
Martin (40): Kvůli dědictví se z mých sourozenců stali cizí lidé. Peníze byly důležitější než rodina
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




