Hana (75): Po smrti manžela mám poprvé v životě vlastní peníze a svobodu

Celý můj život se točil jen kolem nekončící dřiny, péče o rodinu a starostí o naše hospodářství. Na stavbě domu jsem pracovala do úmoru a po odchodu do důchodu mě navíc zasáhla těžká ztráta milovaného manžela. Nečekala jsem, že se ještě dočkám klidného stáří.

Alžběta (64): Musela jsem se vzbouřit, abych v důchodu nebyla pro rodinu jen neplacenou chůvou

Můj život byl jen o práci

Nevěděla jsem, kde mi hlava stojí. Starala jsem se o dcery, o nemohoucí tchyni s tchánem, pro všechny jsem vařila a k tomu vypomáhala v místním zemědělském družstvu. Tři hodiny denně jsem krmila dobytek nebo uklízela hnůj. V naší vesnici jiná práce nebyla. Ačkoliv jsem byla vyučená švadlena, nemohla jsem si vybírat. K tomu jsme měli vlastní hospodářství. Chovali jsme prase, králíky, drůbež a slepice. V létě jsme sušili seno pro zvířata a ovoce, spoustu věcí jsme zavařovali. Celé dny byly jen o práci.

Když bylo dcerám kolem osmi let, pustili jsme se do stavby domu na okraji Českých Budějovic. Abychom co nejvíce ušetřili, přiložila jsem ruku k dílu i já. Na stavbě jsem dělala přidavače, házela maltu na pás nebo čistila cihly ze zbourané stodoly. Pomáhal nám i můj tatínek a tchán, takže stavba rychle postupovala. Pracovali jsme i dvanáct hodin denně. Dnes nechápu, jak jsme to mohli zvládnout.

Renata (35): Po pěti letech jsem se vrátila do práce a zjistila, že pro partnera jsem stále jen neplacená služka

V mládí jsem měla sil na rozdávání

Oba jsme pracovali na dvě směny. A protože jsme u domu měli zahradu, pokračovali jsme ve starých kolejích – zvířata a pěstování zeleniny. Hodně jsme také pomáhali dcerám, ať už finančně, nebo s hlídáním vnoučat. Když jsem odešla do důchodu, dost jsem si oddechla. Cítila jsem, jak mi ubývají síly. Manžel ještě pár let chodil na brigády jako noční hlídač, ale bylo na nás znát, že stárneme. Přes den jsme většinou jen tak posedávali na zahradě nebo doma.

Když bylo manželovi 70 let, lékaři mu diagnostikovali rakovinu žaludku a do roka zemřel. S péčí o něj mi hodně pomáhaly dcery. Všechny jsme se snažily, aby mohl zemřít doma. Byli jsme spolu celý život, v dobrém i ve zlém, zvyklí jeden na druhého a vše jsme dělali společně. Manžel mě všude vozil autem a byl to on, kdo rozhodoval o všem podstatném.

Anna (64): Miluji svoje vnučky, ale syn si ze mě udělal služku a chůvu. A klidně si jinde bez výčitek užívá

Zjistila jsem, že si konečně užívám život

Zpočátku jsem se cítila hrozně, sžírala mě bodavá samota a stesk byl nesnesitelný. Když tyto pocity odezněly, do života mě vrátila vnučka. Naučila mě jezdit městskou dopravou, používat platební kartu a domluvila mi setkání s kamarádkou z mládí. Ta mi svěřila svůj osud a řekla nahlas to, co jsem si já jen myslela: „Hani, já jsem teď tak spokojená. Celý život jsem byla jen služka, pradlena a kuchařka. Nic jsem si nemohla koupit. Teď si chodím na kávu a konečně volně dýchám. Žádného nového chlapa už nechci,“ usmála se na mě.

A mně najednou došlo, že život nemusí být jen práce, ale i radost. Každé ráno se pěkně obléknu a jedu do města. Projdu se, navštívím obchody. Pravidelně se scházím s kamarádkami u kávy a zákusku. Mám celý důchod pro sebe a mohu si sama rozhodnout, co si za něj pořídím. To jsem nikdy nezažila. Dokonce jsme se s přítelkyněmi domluvily a vyrazily jsme společně na výlet s Klubem důchodců. A nevařím – pro obědy si chodím do nedaleké školní jídelny. Nerada to přiznávám, ale život po smrti manžela si neuvěřitelně užívám.

Helena (70): Nehodlám až do své smrti dělat rodině chůvu a kuchařku. Raději jsem odešla do domova pro seniory

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].