Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Anita má za sebou tři velké lásky a rozchody. Nyní se nachází v bodě, kdy už nevěří, že nějaký vztah může vyjít na základě zamilovanosti. Bojí se znovu otevřít srdce, s novým přítelem si z vlastního vztahu utahují a berou ho s humorem.
Když se teď snažím o vztah s někým novým, připadá mi to, jako bych stála na startovní čáře, ale před závodem mi někdo svázal nohy. V hlavě mám pořád ty tři lásky, které skončily bolavě, a něco mi brání udělat znovu krok vpřed. Už jsem přestala věřit.
První velké lásky
Byla jsem tehdy dvacetiletá, plná ideálů a přesvědčená, že když miluji, vydrží to věčně. On byl první, kdo mi řekl, že jsem krásná i bez make-upu. Byli jsme jako jedno tělo. Moje matka mi natvrdo řekla, že první lásky nevydrží, a já jí to zazlívala. Třeba mě chtěla jen chránit.
Bylo to jako vzplanutí ohně – rychlé, intenzivní, nezapomenutelně krásné. Jenže nakonec zůstalo jen u slibů a pár krásných vzpomínek. Odešel po třech letech s tím, že prostě „nebyl připraven na vážný vztah“. Odjel za studiem do ciziny a co vím, pořád se neusadil. Zůstala jsem s prázdnem a pocitem, že jsem se zamilovala moc brzo.
Nevyšlo to ani do třetice
Pak byla třetí láska – jakési „poslední velké očekávání“. Připadala jsem si, že když tohle nevyjde, tak už bude všechno jen průměrné. Přiznám se, že tehdy jsem si byla jistá, že už dojde ke svatbě, a našla jsem partnera minimálně do krize středního věku jednoho z nás. A nevyšlo to. Už při rozchodu jsem cítila, jak se mi srdce zavírá, a jak uvnitř roste obranný mechanismus: „Tak zas ne. Zas balím zpropadené kufry.“ Tehdy jsem asi moc tlačila na pilu a dávala najevo, že počítám se společnou budoucností. Snažila jsem se to už po roce urychlit, a to byla možná chyba. Našel si mladší a méně dychtivou slečnu.
Od té doby mám pocit, že jsem si zamkla pomyslný zámek kolem svého srdce a nechávám si pouštět dovnitř jen to, co je absolutně bezpečné. V tuto chvíli už jen rodina a milovaný pes. Poznala jsem sice jednoho fajn muže, ale něco mi brání milovat. I on je zlomený, u něho dokonce došlo na rozvod. Je znát, že se z něj stal trochu cynik, a dělá si legraci i z nás dvou. Je to odlehčení, které nás sbližuje. „Jsme pro sebe stvoření, je to láska jako trám,“ říká teatrálně přítel v posteli, a já se směju s ním. Je tam něco víc, nebo jsme už zahořklí? Bojím se ale doufat v něco víc.
Je jinak neskutečně laskavý, vtipný, zajímá se o mě. Jeho bývalá mu utekla a já tuším, že to bylo právě pro jeho příliš hodnou povahu. Tu ale já přesně potřebuji, vyhovuje mi. Jeho zklamání z něho udělalo možná ironického chlapa, ale je znát, že by mohl s naší láskou pookřát. Jenže já se v jeho blízkosti pořád dívám přes rameno svých předešlých vztahů. Nedokážu vypnout ten strach, že se něco opět pokazí. Nechci být zranitelná. Přemýšlím, jestli tenhle strach není silnější než má touha milovat znovu.
Už nedokážu milovat naplno
Začíná mě děsit pocit, že jsem si vybudovala ochranný val, který mě má ochránit před bolestí, ale zároveň mě možná odděluje i od opravdové lásky. Když se někdo snaží přiblížit, čekám, kdy přijde háček. Připravuju si odpovědi, strategie, úhybky – cokoliv, co by mě ochránilo. A tím zároveň ubírám šanci na to, že bych mohla milovat znovu naplno.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
