Baletka Adéla Pollertová: Po tragické ztrátě prvního dítěte dostal můj život jiný rozměr

Adéla Pollertová (48) je dcerou trojnásobného mistra světa ve vodním slalomu Jaroslava Pollerta (81) a také sestřenicí olympijského vítěze v téže disciplíně Lukáše Pollerta (55). Přesto ji osud zavál jinam než k vodě, a to na prkna prestižních baletních souborů. Jako primabalerína tančila například v Hamburku nebo Národním divadle a má na svém kontě i prestižní Cenu Thálie z roku 2006.

Cesta ke slávě ale nebyla jednoduchá. „Na prvním vysvědčení na konzervatoři jsem měla nějaké čtyřky a chtěli mě i vyhodit. Říkali, hele, to nemá cenu. A pak přišel zlom a už to šlo,“ říká Adéla, která díky svému pověstnému tahu na branku dokráčela ve stopách věhlasných bratrů Jiřího a Otty Bubeníčkových až do hamburského baletu. Nejtěžší období ji ale paradoxně čekalo až po skončení kariéry.

Mohlo by Vás zajímat:

Tabu vrcholového tenisu: Tereza Martincová otevřeně o nedokonalém světě bílého sportu

Jak se z gymnastky Adély Pollertové stala baletka

Zmínila jsem, že tě balet provází celým životem, ale ne tak úplně. Tys byla původně gymnastka.
Ano, jsem ze sportovní rodiny, takže prvním impulsem mého života byl sport. Tatínek s maminkou vymýšleli, co bude Adélka dělat, jaký sport.

No, počkej, vymýšleli... Tatínek byl trojnásobný mistr světa ve vodním slalomu, brácha čtyřikrát vyhrál v hlídkách světový šampionát, bratranec Lukáš je olympijský vítěz ve vodním slalomu. Takže tam se to týká vody, že?
Tam se to týká vody, samozřejmě jsme všichni u vody vyrůstali, ale když jsem se narodila, nebo když jsem byla malinká, tak mě posadili do lodě. Já tam celá zahučela, a když viděli, že jsem tak strašně drobounká a subtilní a to pádlo bude vždycky větší než já, tak se o nic dalšího nepokoušeli. Tatínek neměl žádné ambice a maminka v tu chvíli řekla: „Ježišmarja, vždyť je to holčička, ta přece nemůže mít ramena jako Helena Fibingerová (slavná česká koulařka - pozn. red.).“

To zní vcelku logicky.
Tím pádem se řešil jiný sport a tatínkovi, protože se pohyboval ve sportovních kruzích, byla tehdy doporučená sportovní gymnastika. Pak někdo řekl, že to je strašná rasovina, takže moderní gymnastika. Tam jsem měla neskutečné štěstí na trenérku. Tehdy se mě ujala Běla Hátlová, začínala jsem v Rudé hvězdě Praha. Pak jsme s Bělou odešly do oddílu, který přejmenovala na Vysoké školy Praha. Tam jsme spolupracovaly a dodneška se stýkáme, protože je to fantastická žena, která mě toho strašně moc naučila a dala mi asi, co se týče kariéry, jedno z nejvíc.

No, a kdy přišel balet?
Balet přišel v osmé třídě, kdy jsem se rozhodovala, kam na střední školu. Tehdy jsme dostali nějaká lejstra s přehledem středních škol a byla tam i taneční konzervatoř. Já říkám, to je krása, to by bylo super, to by mě bavilo, protože na tom gymnastickém koberci jsem vždycky daleko víc tancovala než předváděla kejkle s kužely. To mi moc nešlo, ale rozhodčí mi dávali dobré známky, protože se těšili, že bude show, že přijde Adéla, celé to tam rozsvítí a oni se budou bavit.

Úplně to vidím!
A tak si říkám, že tančit by bylo bezvadné. Jenomže maminka tam tenkrát telefonovala a oni říkali: Ne, ne, ne, sem se přijímají holčičky už od páté třídy, od 11 let nemáte šanci. Přesto jsem s tím pořád trošku koketovala a najednou přišel tatínek mé gymnastický kolegyně, který byl sám tanečník, tancoval tehdy v Karlíně v operetách, a říkal, tak to zkusíme, ředitel taneční konzervatoře je můj spolužák. Zkus rozdílové zkoušky.

A jak to dopadlo?
Přišla jsem, tam všichni ve svetříčkách a punčocháčkách. Já z toho byla úplně hotová. Co to je za svět? Vůbec nechápu. Na chodbách byli polosvlečení lidé a nějaké paní profesorky říkaly, tak nám udělej most, a já říkám, chcete slzičku? Protože na gymnastice je i most, ale slzička je, že se dotknete až pat. Tak jsem jim to ukázala. A následovalo: „Tak nám ukaž provaz.“ Já říkám, z který židle? Protože my jsme nedělali jenom provaz, my jsme dělali provaz ze židle, takže průpravu jsem měla. Jim trošku spadla brada, že tam ty dispozice jsou. A řekly: Tak dobře, zkusíme to. Takže jsem nastoupila na konzervatoř do poloviny čtvrtého ročníku, na prvním vysvědčení jsem měla nějaké čtyřky a chtěli mě i vyhodit, říkali, hele, to nemá cenu. A pak přišel zlom a už to šlo, už to bylo dobrý.

To je až obdivuhodné, protože v osmé třídě nebo v prváku ti bylo kolik, čtrnáct?
Patnáct, do školy jsem šla o rok později. Ale mám tah na branku a věci prostě nevzdávám. Ať mi život hází pod nohy jakékoliv klacky, tak prostě ne. V žádném případě.

Mohlo by Vás zajímat:

Krásná baletka, po které pojmenovali dort. Před 89 lety zemřela Anna Pavlovová, za domácího mazlíčka měla labuť

Jak se Adéla Pollertová dostala do Hamburku

Takže cesta k tomu stát se sólistkou hamburského baletu byl zase tah na branku, nebo jak se tam baletka z Prahy dostane?
To byl samozřejmě tah na branku. Pak už mi to na konzervatoři šlo líp, už jsem dostávala lepší role. O dva roky výš byli fenomenální bratři Bubeníčkové. My je strašně obdivovali, byli jimi úplně nadšení a oni šli právě do Hamburku. Já říkám, já tam půjdu taky. Dali mi metu a člověk vždycky jde výš, když někoho vidí. Nesnáším být někde vzadu, potřebuju se někam dotáhnout, a tady jsem byla tažená konzervatoří a i ti Bubeníčci mě vytáhli nahoru, že jsem nutně potřebovala udělat konkurz do Hamburku. Přiznám se, že tehdy to byla souhra náhod a velké štěstí, protože z Hamburku odcházelo 14 lidí, což je obrovské číslo. Většinou za rok odejde ze souboru maximálně pět tanečníků, a i to je hodně. Tehdy odešlo čtrnáct, takže tam bylo dost místa, a šéf potřeboval nabrat dobré typy. Odcházely tam i holčičky, které tančily role, které on potřeboval, takže i typově jsem se hodila. Ale samozřejmě štěstí přeje připraveným.

To jsem se chtěla zeptat, ty jsi říkala, náhoda, štěstí, věříš na náhody a štěstí?
Určitě věřím na náhody, na štěstí, ale zase na druhé straně jim neříkám náhody a štěstí. Spíš je to osud.

K tomu jsem chtěla dojít. Ty jsi byla v Hamburku devět let, proč ses pak vrátila do Prahy?
Tehdy mi bohužel velmi vážně onemocněla maminka a já potřebovala být tady, být s rodinou. Jsem strašně rodinný typ a potřebuju okolo sebe lidi, které mám ráda a kteří mi toho v životě dali nejvíc, a to jsou samozřejmě rodiče. Maminka s tatínkem se mi věnovali celý život, podporovali mě. Byli na každém představení, když jsem potom byla v Praze, a tatínek mi vždycky posílal květinu a kartičku a na každé byl nějaký vzkaz. Třeba Fanklub zdraví nebo Fanklub drží palce, Největší fanklub na světě, prostě fanoušci.

Mohlo by Vás zajímat:

Partner Olgy Lounové koučuje malé hokejisty: Jan Kregl popisuje přehnané ambice rodičů i tlak na výkon

Smutný konec kariéry Adély Pollertové

Takže jsi byla baletka světového formátu, získal jsi mimo jiné Cenu Thálie za Julii v baletu Romeo a Julie a celoživotně jsi dennodenně zkoušela, měla představení a dril. Pak najednou přijde konec. Důchod v relativně mladém věku. V kolika to u tebe bylo?
U mě to přišlo asi ve 35 nebo 36 letech.

Řekla bys, že to bylo nejtěžší nebo jedno z nejtěžších období v životě? Byla to velká ztráta, když se tomu člověk věnuje dennodenně?
Ani ne. Musím říct, že to šlo plynule, a když přišel konec, tak to bylo strašně přirozené. Můžu říct, že jsem toho měla dost a že jsem byla docela ráda, že můžu na chvilku vystoupit. Původně jsem si myslela, že nebudu úplně vystupovat, že se ještě vrátím, ale návrat už nepřišel.

On ten konec souvisel i s tvým těhotenstvím, které se bohužel nedopadlo, takže to byla možná mnohem větší ztráta.
Bohužel moje první těhotenství nedopadlo. Bylo poměrně tragické, a i proto můj život dostal úplně jiné obrátky a jiný rozměr. Tenkrát v porodnici mi porodník říkal, podívej, všechno se děje pro něco. A samozřejmě v tu chvíli, kdy ve 36. týdnu přijdete o dítě, si to nedokážete uvědomit, nedokážete si to představit a nedokážete si to odůvodnit. Ale opravdu to mělo něco do sebe a dovedlo mě to na cestu, která byla jiná, než jsem kdy plánovala, ale v žádném případě toho nelituju. Všechno je tak, jak má být.

Jak se člověk zvedá z takové tragédie a ještě z toho životního zlomu, který přišel předtím? Jak dostává chuť dělat něco dalšího? Protože ty jsi dostala chuť dělat něco dalšího.
Já jsem potřebovala tu mateřskou lásku, která ve mně byla, dát do něčeho jiného, do nějakého projektu. Už v těhotenství jsem začala hodně učit, protože jsem nemohla tancovat. Tak jsem hodně učila a hrozně mě to nadchlo, hrozně mě to začalo bavit, a když jsem prodělávala nejkrušnější životní chvíle, velmi tragické, tak jsem byla sama se sebou a říkala jsem si, kam tuhle lásku transformuju. A vymyslela jsem si projekt Baletní akademie. A on vyšel. Vždycky dotahuji věci do konce, takže tenhle ten projekt, včetně merche, včetně úplně všeho, jsem si vysnila a vymyslela těsně po tom, co jsem přišla o děťátko, a díky tomuhle projektu jsem to dokázala překlenout. Ta práce nebo vize nového dítěte, byť v podobě Baletní akademie, mi strašně pomohla.

Mohlo by Vás zajímat:

Fitness trenér celebrit radí, jak zhubnout: Základ tvoří jídelníček, pohybem může být třeba jen úklid

Adéla Pollertová o Baletní akademii

Tys říkala, žes ji založila proto, že jsi chtěla učit, baví tě to předávat. Nicméně byl tam i ten důvod, že to třeba chceš dělat trochu jinak?
Naší vlajkovou lodí jsou dospělí, samozřejmě máme i děti, protože zaprvé to ten systém tak chce, a pak si myslím, že to je krásné mít tam děti, plus dětská představení jsou ohromně žádaná. Naposledy před měsícem jsme kompletně vyprodali Vinohradské divadlo a jsem strašně šťastná, že o to byl takový zájem. Dětí máme opravdu fůru a je to krásné, ale jestli to chci dělat jinak... Myslím si, že to nebyl původní záměr, že to budu dělat jinak a prosadím si to, já to prostě chci dělat po svém. Chci to dělat tak, jak to chci dělat. Chci se chovat ke klientům, ke studentům, k lidem lidsky, a ne tak, jak jsem byla vychovávaná kdysi dávno. Neříkám, že jsem byla vychovávaná nelidsky, to v žádném případě, ale přece jen různé poznámky o tloušťce, o tom, že jsem nemožná, že to nikam nedotáhnu, že jsem ztracený případ, atd.

To sis vyslechla?
To jsme si samozřejmě vyslechli úplně všichni, ale bohužel každý člověk je jiný, každý člověk má jinou psychiku a ne každému to pomáhá.

Několikrát tady padly věci - tlustá, tělesné dispozice, moc vysoká, atd. Není v profesionálním baletu pořád velký nebo až extrémní tlak na tělesné dispozice?
Samozřejmě, jakmile se věnujete baletu na profesionální úrovni, tak co si budeme povídat, balet je vizuální umění a nikdo nechce vidět ošklivou, tlustou nebo fousatou princeznu. Na tom se asi shodneme, takže přece jenom baletka by měla být hezká, křehká, štíhlá a ztělesněním té role. Samozřejmě potom už si choreograf nebo režisér vybírá, jestli ta konkrétní baletka bude tančit Šípkovou Růženku, to znamená světlejší typ, což jsem já, nebo jestli bude tančit Taťánu v Oněginovi, což jsem já nikdy netančila, protože nejsem vizuálně tak dramatická umělkyně, i když to by se všichni nejspíš divili. Takže vizuál musí být bohužel dokonalý.

• Jak vzpomíná na legendárního baletního choreografa Johna Neumeiera
• Jak to chodí u ní v Baletní akademii
• Jaký vztah k baletu má její sedmiletá dcera
• Jak hlídají na akademii poruchy příjmu potravy
• Co ráda dělá mimo balet