Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Barbora svého strýce Martina prakticky neznala, rodina s ním nebyla v kontaktu dlouhá léta. Přesto ji čtení jeho závěti překvapilo. Celý svůj majetek odkázal mladé dívce, kterou Barbora nikdy neviděla.
Svého strýce Martina jsem neznala moc dobře. Léta žil sám ve staré vile na okraji města. Občas se u nás stavil na svátky, přinesl bonboniéru a vždy zmizel ještě před dezertem. Byl pro mě spíš jen postavou z rodinných vyprávění. Maminka říkávala, že se s rodinou moc nesetkával. Zemřel stejně tiše jako žil. Sám, bez rozloučení.
Čtení závěti
Když mi zavolal notář kvůli čtení závěti, myslela jsem, že půjde o formalitu. Dostavila jsem se v mírném předstihu a chvíli po mně vešla do místnosti mladá žena, kterou jsem nikdy neviděla. Měla zrzavé vlasy, vysoké podpatky a sebevědomý výraz.
Notář si odkašlal a pustil se do čtení. Každé jeho slovo mě zaráželo hlouběji do křesla. Veškerý majetek, dům i naspořené peníze strýc odkázal osobě, která u něj jako jediná byla, když to opravdu potřeboval. Když vyslovil její jméno, v místnosti zavládlo hrobové ticho.
To musí být omyl, pomyslela jsem si. My jsme přece jeho rodina. Ta mladá žena se na mě usmála. Než se kdokoliv stačil ohradit, notář dodal, že v závěti je také dopis pro mě. Podal mi obálku. Ruce se mi třásly a najednou jsem měla pocit, že o svém strýci nevím vůbec nic.
Dáša (25): Kvůli upovídané tetě se můj snoubenec dozvěděl rodinné tajemství. Ohrozilo to naši svatbu
Vykašlali jsme se na něj
Nechtěla jsem dopis číst před ostatními. Rychle jsem vyšla z kanceláře, ale ta mladá žena mě dostihla na chodbě. Neudržela jsem se a chladně jsem se jí zeptala, kdo vlastně je, protože o ní nikdo z rodiny nikdy neslyšel. Povzdechla si a spustila příběh, který zněl jako z telenovely.
Strýc Martin měl nemanželského syna – jejího otce. Ona je tedy jeho vnučka. Když její otec zemřel, začala se starat o dědečka. Vozila ho k lékařům, nakupovala mu. Nechtěl být sám. „Říkal, že na stará kolena si člověk pamatuje jen ty, kteří u něj jsou. Ne ty, kteří jednou za rok pošlou pohled k svátku,“ dodala.
Vrátila jsem se domů a přemýšlela nad tím vším. Opravdu jsme se strýci moc nevěnovali. Trochu jsem se za nás všechny styděla. Večer se u mých dveří objevila ta mladá žena s malou krabičkou v ruce. Řekla, že se jmenuje Markéta a mou adresu našla v dědečkových dokumentech. Vysvětlila mi, že mi nechal tu krabičku. Neměla jsem chuť se s ní moc vybavovat. Podala mi krabičku a na kousek papíru napsala své telefonní číslo. Pak odešla.
Mám novou rodinu
O pár dní později mi volala maminka. Když jsem jí všechno řekla, po chvíli ticha si vzpomněla. Martin byl kdysi zamilovaný do jisté Heleny, ale její rodiče ho nechtěli přijmout. Martin se kvůli nim vzdal své velké lásky. Možná, že závětí chtěl po letech napravit něco, co kdysi pokazil.
Pak jsem si sedla ke stolu. Před sebou jsem měla krabičku a dopis, v němž strýc vyprávěl o lidech, které zklamal, o synovi, kterému nikdy neřekl, že ho miluje. A o mně – „o Barboře, která se na mě vždy dívala, jako by viděla víc než ostatní.“ Poté jsem sáhla po krabičce. Uvnitř ležela stará brož mé babičky, kterou jsem jako dítě obdivovala. A pod ní fotka – já, strýc Martin a chlapec, kterého jsem neznala. Bylo mi asi šest let. Na zadní straně bylo napsáno: „Rodinu si nevybíráš. Ale můžeš ji znovu najít.“
Zvedla jsem telefon a vytočila Markétino číslo. „Myslela jsem, že mě už nikdy nechceš vidět,“ pronesla tiše. Přiznala jsem, že jsem si to opravdu myslela. Podívala jsem se znovu na tu starou fotografii. „Jestli chceš, můžeme se zítra sejít. Mám něco, co by mělo patřit i tobě,“ řekla jsem. Došlo mi, že strýc už tady sice není, přesto se díky němu rodina možná dá dohromady.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
