Bětka (40): Manžel si na chatě začal se sousedkou. Vůbec mu nevadilo, že jsem tam já i naše děti

Příběhy o nevěře: Manžel si na chatě začal se sousedkou. Vůbec mu nevadilo, že jsem tam já i naše děti
Zdroj: Freepik

Bětka tušila, že s jejím manželem se něco děje, už delší dobu totiž působil odtažitě. Předstírala, že je všechno v pořádku, ale jednoho dne už to prostě nešlo.

Jana Jánská
Jana Jánská 10. 05. 2025 13:00

Prodloužený víkend na chatě byl pohádkový. Děti běhaly po trávníku, pivo se chladilo ve vaničce s vodou a švagr neúnavně brnkal na kytaru. Pro mě to ale byl spíš divadelní výstup, ve kterém hraju roli manželky, matky a organizátorky.

S manželem se něco děje

Dívala jsem se na svého manžela Kamila, jak je opřený o plot a sleduje naše děti. Je klidný a hodný táta, ale čím dál víc také nepřítomný. Dřív jsme se spolu smáli, když jsme nemohli rozdělat oheň v grilu. Teď mlčel a já předstírala, že je všechno v pořádku. Ale ty drobné signály mluvily jasně... Jak odvrací pohled, když ho chci políbit na tvář, jak dělá, že mě neslyší, když mu chci říct něco důležitého.

Šla jsem do chatky pro jahody. Koupila jsem je den předem pro děti, aby si je mohly máčet v cukru a olizovat si prsty. Na chvíli jsem zavřela oči. Zpoza altánu se ozval smích... ženský smích. Zvítězila zvědavost. Došla jsem ke keři u altánu a tehdy jsem je uviděla.

Kamil se tam bavil se sousedkou z vedlejší chaty. On něco řekl, ona se zasmála a položila mu ruku na hruď. Pak se objali. Chtěla jsem křičet, jít tam a zeptat se ho: „Co to proboha děláš?“ Ale místo toho jsem se tiše stáhla. Jako zloděj, který nechce být přistižen...

Přetvařovala jsem se

Vzala jsem jahody, opláchla je a hezky naaranžovala na talíř. Když jsem se vrátila ke stolu, Kamil už seděl na lavici vedle švagra. Sousedka byla na druhém konci stolu. „Ty jahody voní jako dětství,“ řekl švagr s plnou pusou.

A chutnají jako zrada,“ napadlo mě, ale nahlas jsem neřekla nic. Kamil se na mě díval úplně normálně, jako by se nic nestalo. Zbytek dne jsem strávila tím, že jsem si v hlavě přehrávala některé drobnosti. Jak sousedce podal kečup – a jak ho podal mně, aniž by se na mě podíval.

Možná už mě přestal vnímat jako svou manželku. Možná jsem pro něj byla jen ta, co myslí na ubrousky a na to, aby bylo dost masa na gril. Ten večer jsem se nedokázala usmívat. Snažila jsem se alespoň o to, aby nikdo nepoznal, že se ve mně něco zlomilo...

Podvádí mě se sousedkou

Noc byla teplá, voněla vlhkou trávou a kouřem z ohniště, který se ještě líně vznášel nad zahradou. Děti spaly v přízemí s Kamilovou sestrou, my – jako vždy – nahoře. Ležela jsem vedle svého manžela. Dýchal klidně, jako by se nic nestalo. Jako by ten den byl úplně obyčejný. Byl tak blízko, a přitom jsem měla pocit, že spí na druhé straně zeměkoule.

Zavřela jsem oči, ale ty obrazy se mi vracely. Jeho ruka na jejím rameni, její smích... Vzpomínala jsem na všechny chvíle, kdy jsem na něj mluvila a on jen přikyvoval. Na večery, kdy neměl čas, protože byl unavený, a říkal, že si to povíme zítra. Na tu chvíli, kdy jsem si položila hlavu na jeho rameno – a on ucukl. Tehdy jsem si řekla, že ho asi bolí. Teď už jsem si nebyla jistá, co byla pravda a co jen moje výmluva.

Nechtěla jsem křičet. Nechtěla jsem budit děti, dělat scénu, vysvětlovat to rodině. Nechtěla jsem slyšet, že „to byl jen flirt“ nebo „nic to neznamenalo“. Chtěla jsem ticho. A právě v tom tichu – klidném, ale těžkém – jsem se rozhodla. Odejdu...

Odešla jsem od nevěrného manžela

Vstala jsem ještě před úsvitem. V chatce bylo ticho. Podívala jsem se na Kamila. Spal na boku, ruku měl pod hlavou. Tvářil se klidně, možná se mu právě zdálo o ní. Vytáhla jsem z šatníku modrou cestovní tašku – tu, kterou jsme si vždycky brali na společné výlety. Teď jsem ji balila jen pro sebe. Hodila jsem do ní halenku, kalhoty, zubní kartáček, pár knížek.

Kamil se probudil, rozespale zamrkal. „Co děláš?

Balím se.

Ty někam jedeš?

Ano.

Bětko, co se děje?

Viděla jsem tě se sousedkou. To se děje.

Vstal, přistoupil blíž, jako by chtěl něco říct. Jenže já už jsem se s ním neměla o čem bavit. Stačil jeden pohled na Kamila a věděla jsem, že nechci slyšet ani slovo. Že musím odejít dřív, než začnu křičet...

Ulevilo se mi

Šla jsem po nerovné krajnici a pevně jsem svírala tašku. Vítr mi cuchal vlasy. Minula jsem známou zatáčku, pak ten příkop, kde děti kdysi chytaly pulce. Sedla jsem si do trávy, tašku jsem hodila vedle sebe. Tehdy jsem si poprvé dovolila cítit všechno najednou: vztek, smutek, úlevu, strach, únavu, svobodu.

Myslela jsem na Kamila. Zrada bolí, ale ne tolik jako to, že jsem pro něj byla neviditelná. Neplakala jsem. Cítila jsem se očištěná. Něco ze mě spadlo. Po dlouhé době jsem zase mohla dýchat. Pak jsem zamířila na jediné místo, kde je všechno ještě v pořádku.

Máma seděla u kuchyňského stolu a míchala čaj v hrnku s ulomeným ouškem. V tom, ze kterého jsem pila na střední, když jsem jí vyprávěla o svých prvních láskách. „Zůstaneš u mě?“ zeptala se tiše.

Přikývla jsem. Sedla jsem si naproti ní. Po dlouhém mlčení jsem vyslovila to, co mě tížilo: „Viděla jsem ho s ní.

Nemusela jsem nic vysvětlovat. Máma se na mě podívala, ne lítostivě, spíš s tichým pochopením. „A co řekl?

Nic. A já taky skoro nic.

Dobře. Někdy ticho řekne víc než tisíc slov.

Hlavou mi vířily různé myšlenky. Vrátím se k němu? Zvládnu to? Jsem připravená žít bez něj? Ale to všechno mohlo počkat. Teď bylo důležité jen to, že jsem udělala první krok...

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Vzpomínky televizní hlasatelky Marie Tomsové na listopad 1989: V obýváku jsem schovala 60 lidí, den nato jsem porodila

Vzpomínky televizní hlasatelky Marie Tomsové na listopad 1989: V obýváku jsem schovala 60 lidí, den nato jsem porodila

Související články

Další články