Okno do ďáblovy duše i šeptající panenky. Tohle je 5 nejstrašidelnějších míst na světě

1. Sešlost, nad kterou zamrzla hladina

Pokud se k indickému jezeru Roopkund, posazeném 5 029 metrů vysoko v Himalájích, vydáte v zimě, neměli byste merčit cokoliv podezřelého. V létě však zamrzlá vody začne tát. A z hladiny začnou vystupovat objekty více než podobné lidským kostem…

Podle účastníků expedice v roce 2004 se v tomto odlehlém jezeře nachází od dvou set do tří set lidských koster z 9. století. Kdo jej přetvořil v masivní hrob, se ale přes šedesát let nevědělo.

Děsivé ledovcové jezero objevili příznivci lesní turistiky v roce 1942. Mrtvá těla se stala předmětem vleklých spekulací mezi místními i profesionálními antropology. Teorií se nabízelo mnoho: epidemie, sesuvy půdy i rituální sebevražda.

Bližší informace přinesla až výprava expertů v roce 2004. Zesnulí byli prý rozděleni na dvě skupiny, a to na rodiny či kmeny a prchavé skupiny místních obyvatel. Měly u sebe prsteny, oštěpy, kožené boty a bambusové hole. Vážná poranění lebek přivedla výzkumníky k závěru, že dotyční zemřeli stejným způsobem – ranami do hlavy oblými předměty.

Za tragédii nakonec mohlo krupobití biblických rozměrů. Poranění oblých tvarů prý způsobily kroupy o velikosti kriketových míčků, tvrdé jako železo. Poutníci uvěznění v údolí se neměli kam schovat. Zemřeli proto všichni společně.

Jejich pozůstatky, některé ještě s masem a vlasy, lze dodnes v Himalájích vidět. Hororová atmosféra se nad ledovcové jezero Roopkund snáší vždy v létě, když roztaje led.

2. Ssstrašidelný ostrov

Tento ostrov je veřejnosti nepřístupný. Uf.

Ilha da Queimada Grande, přezdívaný Hadí ostrov, se totiž hemží prudce jedovatými křovináři ostrovními z čeledi chřestýšovitých. Hemží, a to doslova – jedna potvora tam údajně připadá na každý metr čtvereční.

Ostrov ležící třiatřicet kilometrů od města Sao Paulo uzavřelo brazilské námořnictvo ve dvacátých letech minulého století. Chtělo tím uchránit ohrožené hady před lidmi – a pochopitelně naopak.

Dnes je Hadí ostrov domovem čtyř tisíců jedovatých plazů. Ti dorůstají do délky půl metru i více a v jejich těle koluje vysoce nebezpečný jed, který rozpouští lidské maso.

 „Jed způsobuje řadu příznaků, jako například selhání ledvin, nekrózu svalové tkáně, mozkové krvácení a střevní krvácení. Děsivá věc, to bezpochyby,“ řekl Smriti Iyer, uživatel fóra Quora.

3. Malé děti s ocáskem

Že by krysy podvědomě přitahovala božská přítomnost? Těžko říct. Co je ale jasné, že v indickém chrámu Karni Mata Temple jich pobíhají tisíce.

Náboženská i turistická destinace, ležící hluboko v Thárské poušti, tak nepřekvapivě „vyfasovala“ přezdívku Krysí chrám. Podle údržbářů budovy se jich tam protáčí na dvacet tisíc. Proč ale nalezly ráj zrovna tady, nikdo přesně neví. Místní ale tuší.

Traduje se, že hejna krys jsou kastami nevlastního syna hinduistické bohyně Karni Mata. Ten se utopil v rybníku. Karni Mata pak požádala boha smrti Yamu, aby jej oživil. Kývl, ale pod podmínkou – nevlastní syn bude převtělen v krysu společně s jeho kastami.

Nechutné ale krysy pro věřící a údržbáře rozhodně nejsou. Přezdívají je „malé děti“ a krmí je mlékem, zrním, kokosovými skořápkami i speciálními sladkostmi. Věří totiž, že jejich úsilí bude oplaceno – podle místních tradic prý jídlo okousané krysami přináší štěstí.

4. Peklo na zemi

Tato vědecká expedice vůbec nedopadla dobře.

V roce 1971 zapustila skupina sovětských vědců vrtnou soupravu v turkmenistánské poušti Karakum. Jejich cílem bylo prozkoumat místo, o kterém se domnívali, že jde o ropné pole.

Co ale netušili, že se pod vrtem nachází zemní plyn. Země se roztrhla a spolkla vrtnou soupravu i tábor výzkumníků.

Ti se začali obávat šíření jedovatého metanu. Vzniklý kráter se rozhodli podpálit – doufali, že nebezpečný plyn shoří během několika dní nebo týdnů. Místo toho otevřeli „jámu do pekla“.

To se stalo před čtyřiceti lety. Kráter, široký 70 metrů a hluboký 30 metrů, hoří dodnes. A bohužel přitahuje tisícovku turistů ročně. Někteří dokonce v oblasti jedovatých plynů táboří.

5. Šeptající panenky

Procházet se noční zahradou Isla de las Munecas poblíž Mexico City není nic, co bychom my ani tamní obyvatelé doporučovali. I když jsou na stromech zavěšené jen panenky, klidu na duši to nepřidá.

Navlékat na větve je začal správce plovoucí zahrady Don Julian Santana Barrera v padesátých letech minulého století. Trýznil ho totiž pocit viny, že nezachránil dívenku, která se utopila v kanálu v oblasti Xochimilco.

Během let se stromy pod množstvím panenek, jejich zohavených končetin a setnutých hlav začaly doslova prohýbat. A hnít. Podle místní pověsti jsou posedlé duchem zesnulé dívky. Svědci prý dokonce zaslechli, jak si mezi sebou šeptají. Není tedy divu, že magii tohoto místa touží na vlastní kůži zažít stovky návštěvníků ročně.

To ještě není konec příběhu. Zhruba padesát let od počátku zavěšování panenek na strom byl správce Barrera nalezen mrtvý na stejném místě jako kdysi nebohá dívka.