Dana (30): Na Vánoce v Japonsku nikdy nezapomenu. Můj pokus o domácí Štědrý večer skončil naprostým nepochopením

Když jsme se před rokem s partnerem rozhodli, že pojedeme na Vánoce do Japonska, zaplesala jsem. Jednak jsem ještě neznala Harutovu rodinu a byla jsem na ni zvědavá, a pak jsem se těšila, jak jim všem udělám krásný Štědrý večer. V tom jsem se ale přepočítala.

Jarka (46): Dcera se zamilovala do muže z Afriky. Přestože jsme ho přijali do rodiny, mám obavy, jak to dopadne

Umíme se domluvit

Miluju ho. Pořád ještě nechápu, jak je možné, že se Haruto – můj muž, narozený v Ósace – rozhodl zůstat se mnou v Praze. Seznámili jsme se tady, úplně obyčejně, na výstavě o japonské architektuře. Nevím, jestli je zvykem v Japonsku jen tak oslovit ženu, ale Haruto to udělal.

V Praze žijeme už třetím rokem. Domluvili jsme se na angličtině, i když každý den poctivě trénujeme své mateřské jazyky. Já zápasím s japonštinou, můj miláček se snaží pochopit, proč má jedno české slovo tři různé významy. Pracuje v nadnárodní firmě a já se občas přistihnu, jak ho pozoruji, když telefonuje se svými kolegy po světě. Angličtinu válí, docela mu to závidím – se svými znalostmi se mu rovnat nemůžu.

Ale přesto si rozumíme. Láska to je, co jiného? Umíme se domluvit, přizpůsobit, Haruto je klidný a dává mně, která je trochu jako z divokých vajec, klid a jistotu.

Tomáš (66): Celý život jsem si myslel, že pravá láska neexistuje. A pak jsem ji potkal

Marná štědrovečerní večeře

Loňské Vánoce byly naše první. Takže Haruto moc nevěděl, jak ty české vypadají, jenom tušil, že v nich nějak figuruje kapr a cukroví. Když padlo rozhodnutí, že poletíme do Japonska za jeho rodinou, uvítala jsem to. Chtěla jsem jeho i všechny ostatní překvapit, ale… nedopadlo to. Haruto se tomu dodneška směje: „Byla to psina, ne?“ Já na to určitě nikdy nezapomenu.

Snažila jsem se o typickou českou štědrovečerní večeři. Kapr nebyl, nahradila jsem ho jinou rybou, vykutala jakýsi bramborový salát z místních surovin, rybí polévku, cukroví jsem dovezla aspoň vzorek, bylo všechno! Haruta jsem poprosila o prostor a dali mi ho.

Když se pak rodina sešla, tvářili se mile, ale neměli se k tomu, aby se usadili u stolu. „Jde se jíst!“ zvolala jsem nadšeně – a koukám, že se hrnou do dveří. „Kam jdete?“ běžím za nimi, poloobutá, polooblečená.

Ukázalo se, že jsem jejich místní tradice nepochopila. A taky mi o nich nikdo neřekl! Že oni chtěli „překvapit“ zase mě?!

Eliška (41): Moje snaha o dokonalou štědrovečerní večeři skončila v oblaku kouře. Místo kapra jsme si museli dát fast food

Večeře byla málem ve fast foodu

Pochodovali jsme ulicí a já jsem čekala, co bude. Za chvilku jsme minuli jeden známý fast food, před kterým stála jak had dlouhá fronta lidí. „Co se děje?“ ptám se partnera. „Jsou přece Vánoce,“ prohlásil a už mě, i s ostatními, tahal na konec té fronty. „Cože? To nemyslíš vážně!“ lekla jsem se. Následovala přednáška o tom, že už přes padesát let je tradicí jíst tohle jídlo, nebo si ho odtud odnést domů.

Nakonec to dopadlo dobře, když mě můj chlap patřičně vydusil, odvedl si mě s celou rodinnou suitou do krásné japonské restaurace, kde sice kapra a salát neměli, ale přesto jsme si pochutnali.

Nicméně Harutovi (případně jeho rodině) typicky české Vánoce neodpustím. Připravím je letos, a i kdyby byl se mnou jen můj partner, musí vychutnat všechny dobroty, které my tady, u nás v Česku, umíme.

Pavlína (28): Manžel je srab. Místo, aby řekl pravdu, dělá ze mě před kamarády tyranku

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].