Facebook
Instagram
Dokázali byste pro své dítě obětovat vlastní život? Dana si na začátku myslela, že bude s manželem vychovávat úplně normálního potomka. Jedna diagnóza ale všechno změnila, včetně jejího života. Někdy je velmi těžké se s tím vyrovnat.
Byl to den po Petrových (10) pátých narozeninách, kdy lékaři potvrdili, co jsem tušila už dlouho. Syn má vzácné genetické postižení, které ovlivňuje jeho motoriku i řeč. Už v té době jsem věděla, že to nebude lehké, ale nechtěla jsem to vzdát.
Každý den se synem je stejná rutina
Snažím se dělat vše, co mohu, aby měl Petr plnohodnotný život. Jsme tady jen já a on. Jeho otec nás opustil, když zjistil, že syn nikdy nebude jako ostatní děti. Ale já si řekla, že to zvládnu. A vím, že to spolu dokážeme.
Každý den je pro nás dobrodružstvím. Ráno musím Petrovi pomoci se obléknout, protože nemá plnou kontrolu nad rukama. Potom ho nakrmím a ujistím se, že má všechny léky, které potřebuje. Dopoledne spolu chodíme do rehabilitačního centra, kde posiluje svaly a zlepšuje si koordinaci.
Někdy je to opravdu těžké
Když jsme doma, věnuji mu veškerou pozornost. Naučila jsem se s Petrem komunikovat pomocí znakování a očních pohybů. I když nemluví slovy, rozumí mi a já rozumím jemu. Naše pouto je silné a nezničitelné.
Většina mých dnů je plná starostí a obav o Petrův blahobyt. Ale i přes všechny výzvy zažíváme okamžiky radosti. Když se Petr usmívá, když mu čtu jeho oblíbenou knihu nebo když společně malujeme obrázky. Tyto chvíle jsou pro mě světlem na konci tunelu. Když mi rupnou nervy a jen tak se zničehonic rozbrečím, vždy myslím na to, jak usměvavý klučina Petr dokáže být.
Musím to zvládnout kvůli synovi
Večer, když ukládám Petera do postele, zpívám mu jeho nejoblíbenější písničky. Vidím na něm vděk a lásku, což mě naplňují štěstím a dává mi sílu jít dál. Moje role matky samoživitelky je náročná a fakt, že se synův stav nikdy nezlepší, mě bolí. Nevidím pro nás žádné východisko.
Nikdy jsem nečekala, že můj život bude takto jiný. Někdy si jen přeji, aby byly věci normální. Abych měla normálního a zdravého syna, který by mě u sebe nepotřeboval 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Pak si ale znovu připomenu, jaký je on bojovník a že já musím být taky. Především pro něj. Sám by to nezvládl a jako jeho matka mám za něj zodpovědnost. O to větší, když o něj otec ztratil zájem.
