Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeMarika vychovávala svého syna jen s pomocí babičky. Doufala, že z něj vyroste jiný muž než jeho otec, který se jen poflakoval a nechtěl pracovat. Dnes je synovi dvacet a má stejnou povahu jako táta.
Ve vztahu s Kryštofem jsem domů nosila peníze já. Platila jsem účty, bydlení a potraviny. On občas zašel na úřad práce, odkud se ale rychle vracel znechucený nabídkami. Jednou to bylo špatně placené, podruhé moc únavné, potřetí zase nudné. Jelikož měl střechu nad hlavou a jídlo na stole, vlastně neměl důvod chodit do práce.
Bohužel se brzy ukázalo, že jsem těhotná. Říkám bohužel, protože vhodná nebyla ani doba, ani otec dítěte. Ani mě nenapadlo, že bych si dítě nenechala. Vždy jsem snila o tom, že budu matkou. Nepopírám ale, že jsem neuvažovala o založení rodiny s Kryštofem. Jakmile jsem tomu flákači oznámila, že budu mít dítě, okamžitě si sbalil svých pět švestek a řekl, že na roli tatínka se necítí. Tehdy jsem si myslela, že je to tak možná i lepší, a teď jsem si tím jistá.
Babička mě zachránila
Dřela jsem prakticky až do konce těhotenství, abych si našetřila nějaké peníze na výbavičku a na živobytí během prvních měsíců, co budu doma s dítětem. Musela jsem, protože jsem byla bez přítele a rodiče se na mě vykašlali. Zůstala mi pouze babička, která mi nabídla nejen podporu, ale i střechu nad hlavou. „Proč bys platila za nájem někomu cizímu? A co když si to majitel bytu rozmyslí a dá ti výpověď. Přestěhujte se ke mně. Já stejně tolik místa nepotřebuju,“ přemlouvala mě.
Ulevilo se mi a hned jsem souhlasila. Nejenže jsem ušetřila peníze, ale mohla jsem počítat i s babiččinou pomocí. Vychovala dvě děti, takže potřeby miminka rozeznala rychleji než já. Věděla, kdy má Sebík hlad a kdy je unavený. Na svůj věk byla ve skvělé kondici, takže jsme se o péči o mého syna vlastně dělily. Díky babičce jsem se mohla vrátit do práce a vydělávat.
Syn mi dělal starosti
Sebík býval občas tvrdohlavý a využíval toho, že ho vychovávají dvě ženy a doma chyběla pevná ruka. Milovaly jsme ho nade vše a hodně jsme mu dovolovaly, i když jsem se ho snažila také přiměřeně usměrňovat. Učení mu možná nešlo bez námahy a už v první třídě základní školy měl průměrné známky, ale zato měl vždycky spoustu kamarádů, byl oblíbený, vtipný a kreativní. „Nevadí, nemusí být génius, hlavně ať si najde něco, co ho bude bavit, a je šťastný,“ říkala jsem si.
Bohužel léta plynula a žádná změna nepřicházela. Sebastiana nezajímalo nic – snad kromě počítačových her a filmů o mimozemšťanech. „Synku, nechtěl bys chodit na nějaký kroužek? Po škole máš spoustu volného času. Třeba nějaký sport, kreslení nebo hudební nástroj?“ navrhovala jsem. „Nemusíš v tom hned být mistr, ale kdyby tě něco zaujalo, měl bys nového koníčka...“
Jen odmítavě vrtěl hlavou. Kluci v jeho věku většinou měli nějaké zájmy. Někteří hráli šachy, jiní zkoušeli brnkat na kytaru a další zase chodili na sportovní kroužky. Babička mě občas varovala, aby se nepotatil, ale vždycky jsem se ji snažila uklidnit. Nebo jsem uklidňovala sebe?
Syn se potatil
Ani jsem se nenadála a Sebastianovi bylo dvacet. Měl po škole, ale práci si stále nenašel. Vůbec to nevypadalo, že by ji hledal. V našem okolí jsem často míjela inzeráty na práci pro mladé lidi: jednou ve večerce, podruhé v kavárně na sídlišti. Když jsem se o nich zmínila Sebíkovi, jen si odfrkl. Řekl, že nebude makat za pár korun. Tehdy jsem poprvé pocítila ten znepokojivý svíravý pocit v žaludku, kterého jsem se podvědomě tolik let bála. Syn ke mně mluvil slovy, která v minulosti pronášel jeho otec.
Kde se to v něm bere? Vždyť s otcem nikdy nebyl v kontaktu! Tohle se přece nedědí! Nebo snad ano? Sama jsem nevěděla, co si o tom všem myslet. „Měla bys ho vyhodit z domu. Je už dospělý, zdravý a může pracovat. Ať si zkusí, jak těžké je starat se o sebe,“ přesvědčovala mě babička. Věděla jsem, že má pravdu, ale nedokázala jsem to udělat. Je to přece můj jediný, milovaný synáček. Nedokázala bych mu prostě sbalit kufry a vystrčit ho za dveře!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
