Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeMarie se už několik měsíců trápí kvůli synovi Martinovi. Po vysoké škole zůstal doma, práci nehledá a celé dny tráví u počítače. Ona i její manžel začínají pochybovat, jestli ho nevychovali příliš pohodlně. Marie se snaží Martina motivovat, ale místo změny vidí jen výmluvy. A čím déle to trvá, tím větší má strach, že syn nikdy nepřevezme zodpovědnost za svůj život.
Už několik měsíců se tím trápím. Nevím, co jsem udělala špatně. Sedím u kuchyňského stolu, zírám na hrnek kávy, kterou nepiju, protože je studená, a přemýšlím, co ještě jsem mohla udělat lépe. Můj syn, Martin, už půl roku nemůže najít práci. Ne, vlastně ji ani nehledá. Všechno odkládá na později, stále si vymýšlí nové výmluvy. Začínám přemýšlet, jestli jsme to s manželem nepřehnali s tím, jak jsme mu všechno servírovali na zlatém podnose.
„Mami, teď to nemá smysl, léto je mrtvá sezóna. Později bude víc nabídek,“ říkal mi v červnu, když jsem ještě měla trpělivost ho poslouchat.
Strašně zlenivěl
Teď už to nevydržím. Každý den se stále větším znepokojením sleduji, jak Martin vstává v deset, líně se protahuje a pak tráví celý den u počítače. „Příživník“ – to slovo mi zní v hlavě, ale nemůžu ho vyslovit nahlas. Je to můj syn, miluji ho, vždycky jsem byla hrdá na to, jak dobře si vedl ve škole, ale teď... teď začínám přemýšlet, jestli jsme to s manželem nepřehnali s tím, jak jsme ho rozmazlili.
Nakonec jsem to nevydržela. Byl to další den plný nečinnosti, další večer, kdy jsem slyšela, jak se z plných plic směje s nějakými internetovými kamarády. Mám toho dost.
„Martine, nechápu, proč nejdeš do práce. Ani ji nehledáš. Víš, že mě to trápí?“ začala jsem rovnou, bez úvodu, protože jsme oba věděli, kam mířím.
„Mami, vždyť hledám,“ odpověděl automaticky, jako by to byla naučená fráze. „Jen je to teď těžké.“
„Těžké?“ zopakovala jsem po něm podrážděně. „Těžké to bylo loni, když jsi dokončil vysokou. A teď? Teď se prostě ani nesnažíš! Sedíš celý den u počítače, hraješ hry, povídáš si s kamarády. Myslíš, že to nevidím?“
Zavrtěl hlavou. To mě bolelo nejvíc: to vyhýbání se.
Má spoustu výmluv
„Mami, ty tomu nerozumíš. Trh práce je teď úplně jiná realita než v době, kdy jsi začínala ty. Není to tak snadné, firmy vyžadují zkušenosti, které nemám. Kromě toho…“ zaváhal, jako by sám úplně nevěděl, co říct.
„Kromě čeho?“ naklonila jsem se nad stůl. „Kromě toho, že se bojíš to zkusit? Že možná nepůjde všechno podle tvých představ? Martine, já vím, že je to teď těžké, ale ty ani neuděláš krok vstříc těm potížím. Sedíš na místě a čekáš, až se všechno samo vyřeší!“
Ticho. Martin mlčel a já cítila, jak ve mně narůstá frustrace. Panebože, takhle to přece nemělo vypadat. Vždycky jsem věřila, že jsme ho vychovali jako zodpovědného člověka. Vždycky jsme mu stanovovali hranice, ale dávali mu i svobodu. Teď vidím, že té svobody bylo možná až příliš. Možná si můj syn neumí poradit, protože vždycky věděl, že ho někdo jistí. Že má domov, teplou večeři a mě, která ho vždycky podpoří, ať se děje cokoliv. Ten pocit bezpečí je v pořádku, pokud nemluvíme o bublině, která z dospělého dítěte dělá životně nepraktického člověka...
Neviděl v tom problém
„Víš, čeho se bojím?“ zeptala jsem se tiše a dívala se na něj, jak si hraje s telefonem. „Bojím se, že takhle budeš sedět celý život. Že se nikdy nepostavíš na vlastní nohy. A že budeme živit dospělého chlapa, který se prostě nechce snažit.“
Jeho výraz se změnil, viděla jsem mu v očích hněv. Konečně se na mě podíval.
„Mami, co to vůbec říkáš?“ řekl zvýšeným hlasem. „Vždyť já se snažím! Nevidíš, jak si procházím nabídky? Jak se připravuju na pohovory? A to, že mi všechno nevyjde... tak promiň, že nejsem hned ředitel banky!“
V jeho hlase jsem slyšela sarkasmus, ale i hořkost. Možná jsem to všechno říkat neměla, možná jsem to přehnala. Ale nemohla jsem couvnout.
„Martine, nejde o to, abys byl hned ředitel. Ale vidím, že to nebereš vážně. Je ti dvacet šest let. Já v tvém věku už měla práci a vychovávala tě. Nemůžu se dívat, jak ztrácíš čas.“
„Ty mi nerozumíš, mami. Pro tebe bylo vždycky všechno tak jednoduché, co? Jdeš na vysokou, máš práci, dům, rodinu. Teď to tak není!“ zvýšil hlas a já cítila, jak ve mně něco prasklo. Není to poprvé, co slyším tahle slova, ale pokaždé bolí stejně.
Nevěděla jsem, jak s ním mluvit
Večer, když jsem se snažila usnout, jsem z jeho pokoje znovu slyšela zvuky hry. Jistě, že se snaží. Ale to není totéž. Práce vyžaduje víc úsilí, skutečné nasazení, a ne jen chvilkové prohlížení nabídek, kliknutí na „odpovědět“ a pak čekání na zázrak.
Druhý den, když jsem ráno vstala, Martin už seděl u počítače. Připadalo mi, že ani nešel spát. To začínalo být nebezpečné. Takhle se nedá žít. Moje myšlenky se točily v kruhu – jak s ním mluvit, jak zařídit, aby mu něco došlo?
„Martine, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se mírněji než posledně. Možná jsem byla příliš ostrá, možná jsem očekávala příliš mnoho. Neotočil se od obrazovky, ale zamručel něco jako: „Tak dobře.“
„Možná ti špatně rozumím. Řekni mi, co se doopravdy děje. Proč nejdeš do práce?“
Chvíli mlčel a pak si povzdechl.
K něčemu se mi přiznal
„Mami, já prostě nevím, co mám dělat. Sice jsem dokončil tu školu, ale teď mám pocit, jako bych byl k ničemu,“ jeho slova mě zasáhla takovou silou, že jsem se musela opřít o židli.
„Jak to? Vždyť sis vždycky vedl skvěle,“ odpověděla jsem překvapeně. Nechápu, odkud se ta změna vzala.
Martin se konečně otočil. Viděla jsem v jeho očích únavu, které jsem si nikdy předtím nevšimla. Jako by ty měsíce nečinnosti pro něj vůbec nebyly dobou odpočinku, ale spíš něčím, co ho vnitřně ničilo.
„Víš, mám pocit, že nikam nezapadám. Že všichni kolem mají nějaký plán, něco dělají, a já… já stojím na místě. A i když se snažím, mám pocit, že to k ničemu nevede. Že se to nepovede,“ v jeho hlase jsem slyšela rezignaci.
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsem si myslela, že je Martin sebevědomý, že si najde svou cestu. Možná jsem se ho nikdy nezeptala, jestli se cítí ztracený.
„Možná potřebuješ pomoc, synu?“ zeptala jsem se tiše. „Možná v tom všem nejsi sám. Vím, že to není jednoduché, ale společně můžeme něco vymyslet. Chci tě podpořit, ale nemůžu tě nahradit. Musíš to konečně zkusit.“
Martin sklopil zrak. „Možná máš pravdu. Možná bych to měl zkusit,“ odpověděl a vrátil se k počítači, ale tentokrát jsem viděla, že se něco v jeho výrazu změnilo. Možná konečně přijde čas na změnu k lepšímu?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
