Facebook
Instagram
Současný český školský systém je pro mnoho rodičů starý a zkostnatělý, a tak uvažují, kde a jak nechat své potomky vzdělávat. Stále více z nich se přitom přiklání k unschoolingu, tedy metodě, kdy dítě do školy nechodí a učí se jen to, co ho zajímá, prostřednictvím přímého styku se světem kolem sebe. V čem může být takový princip vzdělávání pro dítě přínosný, a v čem mu naopak může uškodit, popisuje ve své poradně koučka Sylvie Mobagi.
Je to vlastně náš dětský sen. Nechodit do školy, nepsat žádné testy, nedělat zkoušky a přirozeně se učit jen o tom, co nás zajímá a když na to máme náladu. Takový je princip unschoolingu, stále oblíbenější vzdělávací metody, kterou praktikují například děti modelky Heleny Houdové (43) nebo populární blogerky Zdeňky Šíp Staňkové. Co tento systém vzdělávání dětem přináší a jaká může mít úskalí? Pro jaké děti je vhodný a na co bychom si měli dávat pozor, pokud se pro něj rozhodneme?
Co radí koučka Sylvie Mobagi?
Každá věc má výhody i nevýhody. U unschooligu vnímám mnoho pozitiv, ale také mnoho úskalí. Mezi hlavními výhodami vidím fakt, že současný systém školství má mnoho „ale“. Jsem sice přesvědčena, že není v zásadě špatný, umíme děti naučit a hlavně jim dodat rozsáhlý rozhled do života. Ve srovnání s ostatními státy si naše osnovy nevedou špatně.
Zároveň ale vnímám, že tak, jako je generace nynějších rodičů jiná, než byly generace předchozí, i dnešní generace dětí je nesrovnatelná. Nese odlišné příležitostí a výzvy. Dnešní děti jsou více zaměřeny na elektroniku a umí si mnoho dat vyhledat už v předškolním věku, o čemž se našim babičkám a dědečkům ani nesnilo.
Dnešní generace není zatížena válkou, strádáním, naopak se u ní objevuje vyšší soutěživost a není výjimkou šikana či vyčleňování z kolektivu. Každá generace má své. Současný systém výuky je pro nynější generaci ubíjející, nedávající prostor pro osobnostní a individuální rozvoj. Zkráceně se dá říci, že z dětí dělá v mnoha případech „ovce“. Děti jsou často vedeny k tomu, aby dělaly, co se jim řekne, než aby přemýšlely. Na druhé straně nutno podotknout, že mnoho škol, a stále více kantorů, se snaží tyto způsoby měnit a hledají cestu k učení, které nebude bránit rozvoji individuality.
Unschooling má výhody v mnoha věcech. Když se děti učí o přírodě a zvířatech, učí se tím, že se jdou do přírody a za zvířaty podívat. Nemusí se na ně koukat do učebnice. Pro děti je pak učení prožitkem nejen zábavnějším, ale vytváří i prostor pro dotazy, zkoumání, logické myšlení, vytváří v nich opravdový zájem o věc, a hlavně, zapojí několik smyslů najednou. Děti si pak vše lépe pamatují a umějí to použít.
Na druhé straně jsem k unschoolingu i opatrná. Není všechno zlato, co se třpytí. Například v jedné ze soukromých škol jsem dostala informaci, že děti si mohou dělat, co chtějí. Pokud se dítě například v první třídě cítí, že není připravené na matematiku a nebaví ho, tak mu řeknou, že se ji bude učit později. A když dítě přestane bavit výuka a cítí se unavené, zvedne se a jde si zahrát hry na tabletu.
Volnost a svoboda rozhodování je úžasná, jen se obávám, jestli je to opravdu to, co chceme děti naučit. Zamýšlím se nad tím, co je vlastně učíme. Že mohou dělat jen to, co chtějí? Znamená to, že když takové dítě bude jednou lékařem a my k němu přijdeme, může nám říct: "Já nemám žádné ordinační hodiny, protože mně se dnes nechce pracovat, tak asi příští týden se mi bude chtít." Nebo: "Dneska se mi nechtělo zastavit na červenou, tak jsem projel, protože jsem to zrovna tak cítil."
Možná se někomu bude zdát, že jdu do extrému, ale zamysleme se nad tím, co děti učíme. Opravdu nikdo z nás nemá v životě pravidla, nemusí nic dodržovat? Znám mnoho úspěšných lidí, znám mnoho šťastných lidí, ale nikdo z nich, ani jeden, nežije život, kde by nemusel žádná pravidla dodržovat. Každý z nás, když jdeme do práce, v ní pracujeme, protože když pracovat nebudeme, šéf nás vyhodí a z čeho budeme žít?
Dalším úskalím, které vnímám, je fakt, že děti jsou někdy podporovány v tom, co jim jde, ale téma, které je primárně „nebaví“, se obejde, což pak způsobuje rozdíly ve vzdělání, když se děti hlásí na střední školu, gymnázium nebo vysokou školu. Tohle jsou stupně, které doma neodučíte. Pamatujte na to, že vaše dítě bude studovat dál i poté, co s ním doma či v soukromé škole projdete základní stupeň vzdělání. Proto je nezbytné, aby ten všeobecný přehled mělo.
Samozřejmě je vedení a vedení. Ráda bych podotkla, že mám i klienty, kteří unschooling praktikují, svoje děti učí sami doma a je to naprosto úchvatné. Ty děti mají výrazně větší rozhled, komunikace s nimi je velmi podnětná. Tyto děti se už od školního věku zaměřují na to, co je zajímá, pro co mají vlohy, tedy rozvíjejí svůj talent, protože jsou podporovány jejich silné stránky.
Rozhodnutí o tom, zda je unschooling vhodný pro naše děti, je vždy na rodičích. Jde o hodnoty, které jsou pro ně důležité a které chtějí své děti naučit. Záleží hodně na škole či domácí výuce, jak je vedena, ale totéž platí, i když dítě chodí do klasické školy. I zde záleží na tom, kam chodí, jaké má učitele.
Na co je třeba si dát pozor? Za sebe doporučuji použít při rozhodování a výběru kritické myšlení, aby rodiče jen nadšeně nesbírali informace o tom, jaké přínosy to má, ale pokusili se i podívat na to, co to může dětem přinést pozitivního do budoucna. Pro mě je třeba odrazující to, aby děti mohly na tablet, kdykoliv se jim chce. Přínos v tomto nevidím žádný, ale to je můj pohled, můj postoj, moje kritické myšlení. Pro jiného rodiče to bude v pohodě a zase mu může vadit něco jiného.
Rozdíl mezi školami je. Ale nevnímám ho v té rovině, abych řekla, že ty soukromé s odlehčenými formami učení jsou super a ty státní špatné. Ten základní rozdíl vnímám v lidech v dané škole, od ředitele přes kantory. To jsou zásadní prvky celé výuky. Ne každý rodič má možnost učit svoje děti doma, proto choďte do školy, ptejte se, běžte tam ne jednou, ale aspoň třikrát. Povídejte si, koukejte, ptejte se. A pak dejte na svůj šestý smysl. Říká vám, že to je to „ono“, ta cesta a ti správní průvodci, které pro své dítě chcete? Pak hurá! A pokud ne, hledejte dál. Přeci jen ve škole tráví děti spoustu času, vy se školou přijdete často do styku a devět let budete společně pracovat na vzdělání dětí.
Sylvie Mobagi vystudovala aplikovanou psychologii a párovou terapii na University of Maryland. Nyní na téže škole dokončuje doktorský program psychologie. Už dvanáct let se specializuje na práci s dětmi, posledních sedm let je ředitelkou partnerské a rodinné poradny SPOLU v Brně, kde díky unikátnímu systému mediačních technik spolu s neurolingvistickým programováním dosahuje skvělých výsledků v rodinné i párové terapii. Je také autorkou knihy SPOLU partnerský manuál a NAJDU TĚ seznamovací manuál.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
