Helena Růžičková svůj statečný boj s rakovinou popsala v deníku: Věřila, že nejhorší je strach

Helena Růžičková (13. června 1936 až 4. ledna 2004) byla herečka, komička, tanečnice a baletka. Původně studovala na zubní laborantku. Kolem divadla se ale pohybovala již jako malá, účinkovala v dětském baletu. V dospělosti si vyzkoušela práci choreografky i jevištní techničky. Až poté přešla na herectví. My se ale zaměříme na smutnější stránku jejího života, která je spojená s bojem s vážnou nemocí. Popsala jej sama ve své knize.

Hogo fogo Homolka: Dvojčata Formanova ve filmu skutečně plakala, Helena Růžičková je fackami nešetřila

Návrat rakoviny

Helena Růžičková začala na kontroly chodit do plzeňské nemocnice. Připadalo jí, že tam mají osobnější přístup než v Praze. Byla na operaci, „měla něco v břiše“. Poté se jí ale zdraví hodně zlepšilo, dokonce ubrala na váze. Bohužel se ale po operaci stále necítila dobře, věděla, že není v pořádku. Jenomže, co to mohlo být?

Po odběru krve se dozvěděla něco, co nechtěla: Měla „zvýšené markery“. A to nikdy nevěstí nic dobrého. Zeptala se přímo a také dostala přímou odpověď. Nádor se vrátil, má ho opět v břiše. Když se probudila po další operaci, musela prý kromě nevolnosti bojovat s dotěrnou mladou sestřičkou, která tvrdila, že má úplně stejný hlas jako Růžičková. Helena také prosila primáře, aby nikomu neříkal, že tam leží. Vypadala zuboženě, a tak nestála o publicitu.

Korpulentní dáma Helena Růžičková: Kvůli hereččině nadváze museli do taxíku naskládat cihly, aby se nepřevrátil

Bolest = hojení

Na nezájem si Helena Růžičková stěžovat nemohla. Skoro pořád jí do nemocnice někdo volal a ptal se na to, jak se jí daří. Pokoj měla útulný a čistý, sestřičky hodné. Několikrát jí nabízely tišící injekci na bolest, tu ale vždy s díky odmítala. Trvala na tom, že jen když ji to bolí, ví, že se rány hojí. A hojily se dobře. Mnohem lépe než minule, kdy ještě vážila podstatně více.

Nikdo jí nevěřil, že nevěděla přesně, jak operace dopadla. Neptala se a žádný z doktorů také nic neřekl. Znamenalo to, že vše neproběhlo hladce? Hlavou se jí honily různé myšlenky. Chtěla vědět pravdu, ale na druhou stranu se jí líbilo tvářit se, že se nic neděje. Jenomže v tom chování a pohledech lékařů a sester poznala, že se snaží jí nedávat najevo, jak je to s ní špatně. A to nechtěla slyšet. Smrt ještě neměla přijít. Ještě ne, přála si...

Konopnice a Škopková ze Slunce, seno nebyly kamarádky ani mimo kamery: Helena Růžičková se s Marií Pilátovou nebavila

Věčný optimismus jako silná zbraň

Když k ní začali chodit na návštěvy známí a novináři, byla stále dobře naladěná, její neustálý optimismus byl ale maskou, přetvářkou. Pokud mohla na chvíli zavřít oči a na nic nemyslet, byla to pro ni až skoro posvátná chvíle. Také si říkala, že rakovina si vždy dovoluje na slabšího, což ona není, a chce jí ukázat, že na ni nemá. Nejhorší je strach, říkala si. Bojovala až do úplného konce, který ji v plzeňské fakultní nemocnici zastihl 4. ledna 2004 ve věku 67 let.

Zdroje informací:
Wikipedia.org: Helena Růžičková
Kniha Deník mezi životem a smrtí, Helena Růžičková, Marie Formáčková, nakladatelství Formát 2003