Irma (76): Kvůli bratrancově fóbii jsem málem nestihla vlastní svatbu. Načančaná jsem po Praze musela honit taxík

Je to dlouho, přesto vždy, když slyším o svatbách, nemohu si nevzpomenout. Tehdy se psala 70. léta a já se spolu s mým tehdejším klukem Ivanem do toho rozhodla praštit. Ač současná generace vdavky odkládá, v naší době nebylo ničím neobvyklým, když se brali lidé náctiletí.

Mohlo by Vás zajímat:

Agáta (40): Máme dvě děti, ale můj přítel přesto odolával svatbě. Po patnácti letech jsem zjistila, že jeho důvod má jméno

Svatba se málem nekonala

Vždyť já sama neměla tehdy ani dvacet a Ivan byl jen o kousek starší. Ano, měli jsme čas. Přesto nás sžíral pocit, že pokud bychom si ano neřekli hned, ujel by nám vlak dospělosti. Oba jsme navíc pocházeli ze stejné vesnice, takže se naše rodiny celkem brzy domluvily. A pak následovala slavnostně vystrojená svatba.

Nešlo sice o obřad rozměrů, jaké vídáme ve filmech, ale i tak bylo co řešit. K zařízení vyvstalo tolik věcí, že odložení obřadu by se rovnalo nejen příbuzenskému trapasu, ale i ztrátě většího obnosu peněz. Jenže přesně to málem nastalo…

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (28): Chtěla jsem pohádkovou svatbu a hostinu bez masa. Tchyně z toho udělala noční můru

Nastrojená jsem marně čekala u silnice

Jak už jsem řekla, psala se 70. léta a řada věcí byla „v plenkách“. I někteří řidiči, konkrétně Ivanův mimopražský bratranec Honza, který měl čerstvě průkaz i auto a úzkostlivě se bál jeho ztráty. Zbytečně, protože jedinou pokutu, kterou měl kdy dostat, byla ta za nenormální lpění na předpisech. Alespoň tak se předvedl v den svatby, kdy s Ivanem dostali za úkol zajet pro dort a po cestě vyzvednout nastrojenou nevěstu.

Místo, odkud jsme pocházeli a kde měl proběhnout obřad, se nacházelo kousek od Prahy, takže mi přišlo logické nechat si připravit účes a šaty ve městě. Vždyť služby některých kadeřnic bývaly legendární a já se těšila, že alespoň jeden den budou mé.

Stalo se. Jenže když jsem učesaná a v šatech čekala u silnice na smluveném místě, Honzovo auto okolo jen problesklo. „Třeba to nebyli oni,“ myslela jsem, ačkoliv aut bylo tenkrát na silnici minimum. Čekala jsem dál, ale nic, když v tu chvíli odbíjely na nedaleké věži hodiny poledne.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (55): Neměla jsem doprovod na dceřinu svatbu, tak jsem si najala společníka

Bratranec se na mě vykašlal kvůli hrozbě pokuty

Do obřadu zbývala půlhodina a já stále trčela v centru, kde mi nemohla pomoci ani budka, protože nikdo z nás neměl pevnou linku, ale ani autobus, který jel jednou za 30 minut. Rychle jsem tedy přemýšlela, co a jak, až mě napadla spásná myšlenka. Jako na zavolání zaparkoval o ulici dál městský taxikář. Ihned jsem ho oslovila a měla štěstí. Ačkoliv jízda mimo Prahu se mu nezamlouvala, souhlasil. Vyděšenou nevěstu na obřad prý ještě nikdy nevezl a jen díky němu jsem nakonec dojela včas.

U oltáře jsme si s Ivanem řekli ano, ovšem důvod, proč nezastavili, mě baví dodnes. Čekala jsem prý v zóně, kde byl zákaz zastavení a Honza se tak bál pokuty, že raději odjel, přičemž hned poté se na pražských silnicích ve snaze o návrat ztratil!

Oba pak spoléhali, že dorazím dopravou. Dnes jsme spolu více než 50 let a nevím, jak u jiných, ale v mém případě se potvrdily dvě věci. První, že příliš mladí manželé jsou zkrátka ještě nezralí, a druhá, že není potřeba dokonalé svatby na to, aby manželství fungovalo.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Žaneta (57): Dvacetiletá dcera chystá svatbu. Jsem z toho na mrtvici, takhle si akorát zkazí život jako já

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.