
Jarka s dcerou jezdí každé Velikonoce za rodinou. Rády pomáhají s přípravami, ale nechtějí se účastnit tradičního šlehání pomlázkou. A ačkoli si svoje hranice vytyčily včas, rodinné hádce se nevyhnuly.
Každé Velikonoce jezdíme k mojí mámě na vesnici už od doby, co byla dcera malá. Nikdy jsem tyhle svátky moc nemusela, ale je to tradice, kterou udržujeme, aby se rodina aspoň občas sešla. Pečeme, barvíme vajíčka, hodně jíme a popíjíme a je to nakonec vždycky fajn.
Dcera si jasně vytyčila hranice
Tenhle rok mi ale moje skoro dospělá dcera řekla, že se mnou pojede pouze pod podmínkou, že ji babička nebude nutit do všech tradičních velikonočních aktivit. „Nebudu otevírat dveře, usmívat se na opilé chlapy s pomlázkou a nalévat jim panáky. Jinak pomůžu s čímkoli,“ prohlásila jednoznačně. Považovala jsem to za celkem fér nabídku a mámě to dala včas vědět.
Sice nesouhlasila s nadšením, protože pro ni jsou tradice páteří rodiny, ale hrozba toho, že neuvidí vnučku, ji donutila kývnout. Já byla na dceru hrdá, protože jsem se mámě takhle nikdy nedokázala postavit.
Když jsme přijely, přípravy už byly v plném proudu. Máma pobíhala po domě, pořád nosila nějaké jídlo a připravovala se na pondělí, jako by na tom závisel její život. Pekly jsme mazanec, beránka, dcera si vzala na starost vajíčka a udělala z nich umělecké dílo, čímž byla máma nadšená, dokud si neuvědomila, že je její vnučka nebude rozdávat koledníkům.
Velikonoční pondělí skončilo hádkou
V pondělí ráno nás vzbudila, že je potřeba ještě připravit spoustu věcí. Pomohly jsme jí se vším. Kolem desáté se ozval první zvonek. Máma se otočila na dceru a pokynula jí, aby šla otevřít, že je to jen soused. Dcera jí uvěřila a došla ke dveřím, za nimiž samozřejmě stáli koledníci. Neustoupila ze svého postoje, zavřela dveře a vrátila se naštvaně do kuchyně, kde babičce vysvětlila, že se toho opravdu účastnit nehodlá.
Máma se ji chvíli snažila přesvědčit, ale dcera neustoupila. Nakonec jsem šla ke dveřím já, koledníkům jsem dala vajíčka, nechala se symbolicky vyšlehat, aby byl doma klid. Ale hned jak jsem se vrátila, máma se na mě utrhla. „Jak tu holku vychováváš? Takhle vzpurnou. To by ji zabilo se usmát a poslechnout si Hody hody doprovody?“
Pokusila jsem se mámě vysvětlit, že o tom to vůbec není. Že dceři je prostě celý ten proces nepříjemný a nechce se ho účastnit, s čímž máma předtím souhlasila. Dcera nemusela jezdit, mohla zůstat v klidu doma. Samozřejmě jsme se pohádaly a s dcerou jsme ještě před obědem odjely domů. Myslím, že naše velikonoční tradice tím skončily.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




