Jiřina (82): Rozhodla jsem se, že můj dům dostane vnuk. Způsobilo to v rodině nepokoje, ale neustoupila jsem

Vše, co mám, jsem si vydřela vlastníma rukama. Nikdy jsme s manželem nic nedostali. Naši rodiče byli chudí a žili v nájemním bytě, který se musel po jejich smrti vrátit bytovému družstvu. Za socialismu bylo vše jiné.

Mohlo by Vás zajímat:

Helena (47): Po prarodičích jsem zdědila dům. V té zatuchlé ruině jsem objevila poklady, o jakých se mi ani nesnilo

Dlouho jsem své rozhodnutí zvažovala

Před lety jsem ovdověla. Každá dcera dostala sto tisíc na přilepšenou. Dcery za mnou jezdily celý život na návštěvu, ale nikdy s ničím nepomohly. Pamatuji si, jak manžel opravoval střechu. Sám tam ve vyšším věku lezl. Dcery to věděly, ale ani ony, ani zeťáci ruku k dílu nepřiložili. Ač jsme s manželem byli aktivní prarodiče a skoro každý víkend u nás byla vnoučata.

Když vnuci vyrostli, přestali se o nás zajímat. Až na jednoho. Aleš k nám chodil pravidelně od svých dvanácti let. Povídal si s námi, pomáhal nám na zahradě a chodil nám nakupovat. Byl to dokonce Aleš, který vozil mého manžela k lékaři. Dcery věděly, že se někdo postará, a tak se nijak výrazně nezapojovaly.

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (45): Naši rodinu nerozbil fakt, že si manžel našel milenku. Ale to, kolik jí bylo let

Se svým majetkem si mohu dělat, co chci

Když jsem oslavila osmdesáté narozeniny, rozhodla jsem se, že rozdám svůj majetek. Dlouho jsem své kroky zvažovala. Nicméně jsem chtěla udělat to, co cítím. Pozvala jsem si na návštěvu dcery a Aleše. Chci, abyste mě nepřerušovali a respektovali moje rozhodnutí, ač k tomu budete mít určitě výhrady.

„Rozhodla jsem se, že dům daruji tady Aleškovi. Ten jediný se o mě opravdu zajímá. Pravidelně mě navštěvuje dvakrát v týdnu, nakupuje mi a pomáhá. Vy jste moje dcery a skoro o vás nevím. Takže dům bude Alešův a vy dostanete peníze a zlaté šperky,“ sdělila jsem přítomným. Všichni zaraženě seděli.

Mohlo by Vás zajímat:

Bořek (36): Moje přítelkyně má zvláštní nadání. Vnímá duchy v mém domě a já se bojím o její duševní zdraví

Nespokojenost v rodině má dohru

První se ozvaly dcery: „Mami, to nemyslíš vážně. Aleš sem jezdil, a tak jsme to nechaly na něm. Kdyby Aleš nemohl, tak bychom ho zastoupily. Velice se ve svém úsudku pleteš. Jsme tvoje dcery, nemůžeš nás vynechat. Nemůžeš nás odbít zlatem a penězi. Dům má obrovskou hodnotu.“

Necukla jsem. Už dva roky je vlastníkem domu Aleš, který se s manželkou a synem do domu přestěhoval. Hezky se o dům starají a já nejsem sama. Pravnouček mi dělá radost a Alešova manželka je hodná paní. Svého rozhodnutí nelituji. Dcery jsou uražené, ale s tím musím žít. Holt se člověk vždy všem nezavděčí.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ester (25): Ať už to byl sen, nebo dědovo zjevení, vyřešily jsme díky tomu těžkou finanční situaci