Líza (29): Po dvou letech vztahu mezi námi chyběla vřelost. Když jsem přišla na návštěvu k jeho rodičům, všechno jsem pochopila

Ze začátku jsem si myslela, že je přítel prostě jen trochu jiný. Nechoval se špatně, jen byl takový… odtažitý. Někteří takoví jsou. Málo mluvil, nikdy mě moc neobjímal, nedával najevo radost ani smutek. Bylo to zvláštní, ale říkala jsem si, že možná jen potřebuje víc času, že to má jinak.

Mohlo by Vás zajímat:

Lukáš (36): Po tragické autonehodě jsem se na roky stáhl. Až po návštěvě kostela jsem si dovolil znovu žít

S časem se to neměnilo

Když jsme spolu začali bydlet, čekala jsem, že se trochu otevře. Místo toho to bylo pořád stejné. Když jsem měla těžký den, většinou jen pokývl hlavou. Když jsem měla radost, usmál se slabě a řekl, že je rád. Nikdy se mnou nediskutoval, ale nikdy mě ani neobjal.

Pořád jsem hledala důvod. Možná špatná zkušenost v dětství. Možná nějaká forma deprese. Možná prostě jen neumí mluvit o pocitech. Po dvou letech mě vzal poprvé k rodičům. Bydlí ve větším domě na okraji města. Všechno tam bylo perfektně uklizené, ale studené. Nikde žádná fotka, žádný osobní detail, nic, co by připomínalo, že tam žijí lidé.

Přivítala nás matka, otec přišel až za chvíli. Podali mi ruku, popřáli dobrý den. Všechno bylo formální, přísné, přesné. Jako by nás čekali, ale vůbec se na to netěšili. Ani jeden z jeho rodičů nás neobjal nebo se k nám nechoval vřele.

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (24): Domluvili jsme se na přátelství s výhodami, ale on to porušil. Jeho past mě pořádně naštvala

U něj doma to vypadalo stejně

Celé odpoledne jsme seděli u stolu a mluvilo se jen o věcech, jako jsou počasí, práce, ceny potravin. Nikdo se nesmál, nikdo se nikoho nezeptal, jak se má. Nikdo se na nikoho pořádně nepodíval. Ani on mezi nimi nebyl jiný. Mlčel, odpovídal jednoslovně, seděl rovně, žádné doteky, žádné emoce.

Cestou domů jsem si uvědomila, že jeho chování není náhoda, že takhle byl vychovaný. V jejich domě se city prostě nevyjadřovaly. Tam se necítilo vůbec nic. Bylo to jako porada v nějaké firmě, ne návštěva rodičů. Došlo mi, že on neví, jak vztahy fungují, protože nikdy žádný nezažil.

Ne že by byl chudák. On takový prostě je. Není zraněný. Je prázdný. Doma jsem se na něj podívala jinak. Najednou už jsem necítila lítost. Začala jsem si uvědomovat, že čekám na něco, co nikdy nepřijde. Že nemá co by mi dal. A že já už nemám energii mu to dál zkoušet vysvětlit.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Gabriela (61): Dali jsme dceři všechno, co si přála. Teď se nás straní, protože jsme prý toxičtí