Jitka (21): Vánoce u našich se zase nepovedly. Otec se neudržel a proměnil sváteční stůl v hromadu střepů

Když se blížil Štědrý den, nálada u nás nebyla nijak povznesená. Právě naopak. Já, můj bratr Ondřej a naše maminka jsme opět s napětím čekali, co zase bude. Protože náš otec dokázal zkazit cokoli, kdykoli a Vánoce taky.

Tomáš (50): Po smrti manželky mi Vánoce přestaly dávat smysl. Všechno změnila nová láska

Ráno v kuchyni

Ráno o Štědrém dnu jsem napochodovala do kuchyně s otázkou: „Mami, potřebuješ s něčím pomoct?“ Do kuchyně přece holka patří, ne? Jenže to zase musel zkazit otec. „Nepleť se mámě pod nohy. Ty nemáš nic jiného na práci?“ Vůbec jsem nepochopila, proč mě z kuchyně vyhání, ale šla jsem pryč.

Za pár minut slyším zpoza dveří rozčilené hlasy. „Zase se dohadují,“ zabručel Ondřej a mně bylo ouzko – nemám tyhle chvíle fakt ráda. Táta je prostě nenapravitelný, ani o Vánocích nemůže být klid. Stačí, že nás prudí po celý rok. Jeho povaha je nevyzpytatelná, nikdy nevíme, jestli bude mít dobrou náladu, nebo špatnou. A špatnou dokáže získat během chviličky. Stačí, když mu něco nejde pod nos, nebo něco není přesně podle jeho představ.

Tomáš (44): Chtěl jsem rodině dopřát pohádkové Vánoce. Tajně jsem si vzal půjčku

Nervozita stoupá

Za pár minut se otec vyřítil z kuchyně a zahalekal: „Děti, pojďte mi pomoct se stromkem!“ „Stačí Ondřej, ne?“ opatrně jsem se zeptala, ale dozvěděla jsem se, že u toho musíme být oba. Nepochopila jsem proč – tedy došlo mi to až za moment, kdy jsme balancovali na schodech před domem: jeden držel stromek, druhý stojan, otec se ho snažil upevnit, nešlo mu to, nadával nám, na stromek, na Vánoce… Na všechno.

Nakonec jsme stromeček odnesli do pokoje a jali se ho zdobit. A zazvonil mobil: „Jdu za Pepou, něco pro mě má,“ oznámil otec a odešel. A nám se ulevilo. Mamka vyšla z kuchyně, usmála se a povídá: „Jitko, šup ke mně!“ Nálada byla hned lepší, i když bylo smutné, že nám k tomu dopomohl Pepa a ne Vánoce.

Radka (33): Tchyně pomluvila můj vánoční stromeček. Musela jsem se krotit, abych neřekla nahlas, co si o ní myslím

Porcelán po babičce

Otec se od Pepy vrátil s hladinkou a byl na nás docela milý. A přípravy vrcholily. Stromeček byl nazdobený, kapr osmažený, polévka hotová – a hlava rodiny vystřízlivěla. Bohužel. A zas jí nebylo nic po chuti.

„Kde jsou příbory?“ hulákal otec u štědrovečerního stolu. „Už je nesu,“ špitla máma. „A co je tohle za talíře?“ zvedl otec nad hlavu jeden hluboký talíř. „Je odštípnutý a vůbec, proč tu není sváteční porcelán?“ A třísknul talířem o zem.

Krve by se ve mně nedořezal. Sevřelo se mi hrdlo a chtělo se mi brečet, a vidím, že máma je na tom stejně. „Myslíš tu soupravu po babičce?“ optala jsem se opatrně. „Jakou jinou?“ zařval otec a třísknul o zem dalším talířem. „A vůbec, tyhle talíře jsou staré a hnusné a já z nich už nikdy jíst nebudu!“

Nikdo jsme nepochopil, o co šlo. Za co mohl Pepa, za co alkohol, za co Vánoce, za co my… Talíře za to rozhodně nemohly.

Soupravu po babičce jsme vyndali, umyli – za patřičného vytýkání otce, že není připravená – a usedli ke stolu.

Ale všichni jsme měli po sváteční náladě. A navíc jsme trnuli, aby někdo z nás náhodou talíře po babičce nepoškodil, to byl hlavní důvod, proč je moje máma hlídala. Protože to už by náš otec opravdu nepřežil – a my s ním.

Radka (41): Na firemní večírek mě nikdo nedostane. Raději budu doma uklízet, než se opíjet s kolegy

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].