Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Jitka měla pocit, že je pro manžela Davida neviditelná služka. Když už to dál nešlo, překvapivě našla pomoc u své chladné tchyně. Její nečekaná rada "zmizet" rozpoutala v manželství bouři, ale přinesla i naději na skutečnou změnu.
Občas mám pocit, že jsem neviditelná. Rodina vidí podlahu, kterou jsem umyla, ale ne mě. Vidí teplou polévku, ale ne ženu, která ji s láskou vařila. I děti se mě při objetí ptají, kde je táta. Táta, který přijde z práce, skopne boty a na několik hodin se ponoří do telefonu nebo televize. Já pracuji z domova, takže „přece sedím doma“ a mám na starost děti, nákupy, oběd, praní i účty. „Miluji tě“ jsem naposledy slyšela asi v reklamě. Můj muž David byl kdysi muž činu, plný nápadů a lásky. Dnes je jako ten béžový nátěr na zdi v kuchyni – ani teplý, ani studený.
Byla to poslední kapka
Jednou mi kamarádka Veronika řekla, že se o Davida starám jako o další dítě a že bych měla zkusit něco nečekaného. „Když se s ním nedá mluvit, promluv si s jeho matkou,“ navrhla. S jeho matkou? Moje tchyně Ludmila je chladná a pragmatická žena, ztělesnění ráznosti. Ale Veroničin úsměv naznačoval, že právě takoví lidé někdy dávají ty nejlepší rady.
Netrvalo dlouho a pohár mé trpělivosti přetekl. David opět seděl na gauči s telefonem, zatímco náš mladší syn rozlil šťávu po čerstvě vytřené podlaze. Vybuchla jsem, že slíbil, že se o děti postará. „Vždyť jsem se zrovna vrátil z práce,“ zamručel, aniž by zvedl oči. To byla poslední kapka. Obvinila jsem ho, že i já pracuji, ale moje směna nikdy nekončí. Měla jsem pocit, že jsem svobodná matka s dospělým parazitem navíc. V afektu jsem vykřikla, že lituju dne, kdy jsem si ho vzala. V obýváku nastalo hrobové ticho. David na mě šokovaně zíral. Neřekl ani slovo, jen vstal a zavřel se v koupelně.
Nečekaně jsem se svěřila tchyni
Bez velkého plánování jsem se druhý den ocitla u dveří tchyně Ludmily. Než jsem se stačila vymluvit, že jdu jen náhodou kolem, seděly jsme u kávy v její kuchyni. Něco se ve mně zlomilo a já na ni vychrlila všechnu svou frustraci. Řekla jsem jí, že už dál nemůžu, že mě David nevidí, neslyší a chová se, jako by žil v hotelu. Čekala jsem soucit nebo rady, abych byla trpělivá.
Místo toho se zamyslela a klidně pronesla: „Vždycky jsem věděla, že bude pohodlný. Dala jsi mu toho až moc.“ Pak dodala radu, která mi vyrazila dech. „Víš, co jsem dělala s mým starým, když na něj přišla lenora? Zmizela jsem. Nebyla večeře, čisté ponožky, nic. Buď se probral, nebo chodil hladový a ve špinavém prádle.“
Zlaté rady jsem zkusila v praxi
Začala jsem hned druhý den. U snídaně voněla káva a palačinky, ale jen pro mě a pro děti. Davidův talíř zůstal prázdný. „Jen se starám o sebe a o děti. Ty jsi dospělý, poradíš si,“ řekla jsem s ledovým klidem. Další dny to pokračovalo. Vařila a prala jsem jen pro nás tři. Jeho hromádka špinavého prádla rostla a špinavé nádobí se kupilo.
Zpočátku byl jen zaskočený, pak začal být jízlivý a snažil se mě provokovat. Já ale mlčela. Ticho se stalo mou novou zbraní. Nebyly hádky, nebyl pláč, jen má tichá absence v roli jeho služky. Cítila jsem vnitřní chaos, ale hlas, který mi říkal, že mám právo na důstojnost, byl silnější.
Bylo toho příliš
Jednoho dne jsem se vrátila domů a byt byl prázdný. Na stole ležel vzkaz: „Dnes se nevrátím. Nevolej.“ A já nezavolala. Cítila jsem překvapivou úlevu. David se vrátil až další den, opilý a agresivní. Křičel, že za všechno můžu já, že ho chci zničit. Chladně jsem odvětila, že se ničí úplně sám a že mě to už nezajímá.
V jeho očích jsem poprvé po dlouhé době neviděla hněv, ale skutečný šok, jako by se díval na cizího člověka. Znovu odešel. Myslela jsem, že se zhroutím, ale místo toho jsem cítila strach smíšený s podivným pocitem svobody.
Změnil se k nepoznání
Dva dny se neozval. Pak se vrátil. Tichý, s kruhy pod očima a bez obvyklé arogance. Ráno jsem ho našla u dřezu, jak myje nádobí. Udělal dětem snídani, našel si čisté ponožky a oznámil, že je odpoledne vyzvedne ze školy a uvaří večeři. Pozorovala jsem ho bez jediného slova. Večer, když děti usnuly, si sedl vedle mě. „Vždycky jsem si myslel, že když nekřičíš, je všechno v pořádku,“ řekl tiše.
„A já si myslela, že když mi nepomáháš, máš mě na háku,“ odpověděla jsem. Možná to byl první okamžik po letech, kdy jsme se skutečně slyšeli. Nevím, co bude dál, ale jedno vím jistě – už nikdy nebudu ve vztahu sama a nebudu se bát bojovat za sebe.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
